Philip Marshall, pilot komerčních letadel s 20letou praxí, s precizností a pozorností na detail „prolomil kód“ pro všechny, kdo ještě věří v oficiální verzi 11.9. Hlavně objasnil, že nepřipadá v úvahu, aby Mohamed Atta a spol. mohli splnit svou misi s Boeingy 757 a 767 – na něž je pan Marshall odborník – po výcviku na obyčejných jednomotorových strojích.

Co se tedy stalo doopravdy? O tom je kniha falešná vlajka 911, která fascinuje spíše dobrými věcnými znalostmi autora než skládáním neznámých a netušených teorií do snadno odmítnutelných vysvětlení, co se onoho dne stalo.

Ještě překvapivější je Marshallova účast na tajných misích Írán-Contra v letech Reagana/Bushe – jež přináší usvědčující popis hluboké spoluúčasti George H.W. Bushe & Jamese A. Bakera na hanebných událostech naší nedávné historie. Je pravděpodobné, že kdybychom v roce 2000 věděli, co je Bush zač, tak by se jeho syn nestal prezidentem.

Je to kniha o strašlivém zločinu – spáchaném ne vězni na Guantanamu, ale těmi nejšpinavějšími členy naší vlastní vlády. 

J. Mayfield – Illinois

NAPÍNAVÉ

Woodward a Bernstein rozpletli neviditelné nitky Watergate. Nová kniha Falešná vlajka 911 dnes čtenářům předkládá nový, myšlenkově provokativní materiál k útokům z 11. září 2001. Předkládá nové otázky a zkoumá odpovědi.

Autor Phillip Marshall ví, o čem píše. Byl víc než 20 let pilotem komerčních letadel a pilotoval stejné typy Boeingů, jaké byly použity při útocích. Krok za krokem vysvětluje, proč je nepravděpodobné, že by lidé školení k létání pouze na malých letounech dokázali úspěšně manévrovat se dvěma Boeingy 757 a dvěma 767 v rychlosti přes 500 mil za hodinu tak, aby zasáhli cíle.

I čtenářům, kteří nemusí souhlasit s autorovými úvahami o spoluodpovědnosti Bushovy vlády, saúdské rodiny a dalších, tato kniha stojí za přečtení.

Zaujal mě jak obsáhlý Marshallův výzkum, tak i jeho srozumitelné zpracování. To, co by jinak mohlo vypadat jako nudný materiál, se ve skutečnosti čte jako napínavý román. 

M. Brown- California

ZLOMOVÁ KNIHA O 911

Philip Marshall je zkušený pilot, který létal na stejných letadlech Boeing, která byla použita ve smrtícím plánu 11. září. Dospěl jsem k závěru, že tato kniha stojí mimo – a nad – všemi ostatními knihami s tématem 11.9.

FALEŠNÁ VLAJKA 911 není „konspirační“ kniha nebo přehled jakýchsi podivných teorií. Marshall podrobně popisuje pilotování únosců (věc, o kterou se zpráva Komise pro 11. září ani nepokusila) a dochází k závěru, že nebylo možné bez opakovaného výcviku se skutečnými letouny – daleko lepšího, než o jakém se mluvilo.

Marshall však není jen zkušený pilot – také látal v tajných misích pro Írán-Contra viceprezidenta Bushe/Olivera Northa. Tak poznal ony známé „černé operace“ – zákulisní svět tajných, polooficiálních aktivit. Jak píše ve své knize, je jediným pilotem ze své části operace, který nebyl krátce poté zabit – zřejmě proto, že spadal pod subdodavatele a tak byl mimo hledáček.

Pokud vím, je Marshall první autor, který se na 11.9. dívá spíš z pohledu jeho taktických plánovačů než z našeho pohledu obětí. My jsme se – pochopitelně – zaměřili na ztráty, které jsme utrpěli. Marshall však z opačné perspektivy zjišťuje, že plánovači nedosáhli svého nejdůležitějšího cíle (nikoliv pouze selhání letu United 93). A toto selhání zase odhaluje podivnou nečinnost klíčových hráčů před, během a po útocích. Kdyby celá akce proběhla tak, jak to únosci zamýšleli, všechny cíle by byly zasaženy téměř současně. Než by prezident, starající se v té chvíli o prospěch žáčků základní školy, mohl rozhodnout o opatřeních, bylo by po všem. To se však nestalo a zde je klíč k rozluštění všech záhad.

Byl jsem rád, když jsem zjistil, že tato kniha nespadá do kategorie „pravda o 11.9.“. Tyto teorie o 11.9. v sobě obsahují předpoklad obřího spiknutí, jež by vyžadovalo aktivní spolupráci a následné mlčení mnoha různých hráčů; hraničí se sci-fi; a jakékoliv takové spiknutí by už dávno bylo odhaleno. Oproti tomu je Marshallova analýza elegantní, přímočará a chladně realistická, možná proto, že se zakládá na jeho zkušenostech – jak pilota, tak bývalého tajného spolupracovníka. Navíc se zakládá na oficiálních záznamech, nikoliv na neuvěřitelně nepravděpodobných teoriích, které předpokládají, že všechny tyto záznamy jsou zfalšované.

Jelikož jsou prováděny kroky směřující k zavření Guantanama a postavení vězňů před s oud, kde by mohli vypovídat, bude zajímavé sledovat, jestli někdo řekne, jak mohla Al-Kajda naplánovat a provést takovouto misi. Jak Marshall vysvětluje – a když o tom přemýšlíte, je to ohromující – ještě nikdo nepopsal plánování a výcvik nutný k provedení 11.9. Marshall tvrdí, že muselo proběhnout velmi sofistikované plánování a výcvik vyžadující odbornou pomoc na vysoké úrovni. Do hry vstupují kromě jiných faktorů i Saúdi.

Falešná vlajka 911 respektuje váš názor a zároveň si zaslouží váš respekt. To ukazuje, že jde o zlomovou knihu o 11.9.

W. Dores- Washington, DC

_____________________________________________________

Kniha Falešná vlajka 11.září již brzy u Disident Press.

Aktuální info můžete sledovat na:

NÁŠ WEB > >
http://www.disident-press.cz

FACEBOOK > >
http://www.facebook.com/disident.press

NÁŠ ESHOP > >
http://www.disident.nabizi.cz/

NÁŠ EMAIL > >
info.kniha@seznam.cz

• Noam Chomsky (nar. 1928) profesor lingvistiky a uznávaný filozof, je autorem celé řady knih, z nichž velká čast si na mušku bere americký imperialismus a mění zaběhaná politická kliše. Řadí se mezi nejvlivnější světové osobnosti.

PŘECHODNÁ NOČNÍ MŮRA?

Události z 11. září otevřely zemi pohled do „temné hlubiny budoucnosti“. Nebezpečí teroristické hrozby, které se ozvalo už v roce 1993 během útoku na Světové obchodní centrum, se nyní opět připomnělo – tentokrát s daleko větší razancí.

Abychom byli přesní, veřejnosti se otevřel pohled do hlubiny budoucnosti. Ti v centru moci zuby nehty pokračují v prosazování svých vlastních zájmů. Jsou si dobře vědomi, že strach a úzkost, které na nás v sou­časné době dopadají, jim nahrávají. Jestliže shledají, že by to mohlo vést k posílení jejich moci a privilegií, mů­žeme se nadít toho, že udělají všechno možné, aby se hlubina stala ještě temnější. Tito lidé tvrdí, že zpochyb­ňovat postup autority je nevlastenecké a kontraproduk­tivní. Vlastenecké je podle nich zavádění drsných a zpátečnických opatření zvýhodňujících bohaté, zbavování se sociálních programů, které slouží potřebám většiny, a podřizování vystrašené populace stupňující se kontrole státu. Jak napsal ve své reportáži Paul Krugman, prach Světového obchodního centra „se stále ještě neusadil“, a vlivní republikáni už kují plány, „jak terorismus vyu­žít k prosazení svých radikálních pravicových plánů“.Krugman patří k několika těm, kteří informovali o ne­milosrdném prosazování radikální politické agendy. I když podobně se mocní chovají při každé krizi, tento­krát to bylo opravdu příliš.

I další státy pochopily situaci jako příležitost. Napří­klad Rusko nelenilo a okamžitě se připojilo ke „koalici pro boj s terorem“. Doufalo, že tím získá podporu pro zá­sah v Čečně. A pochopitelně uspělo. Čína se přidala z ob­dobných důvodů. Izrael pochopil, že připojení se ke ko­alici mu dá možnost zatočit s Palestinci a že si tím opatří podporu USA. Pohnutky ostatních států, které se striktně postavily za Spojené státy, byly neméně zištné.

Děsivé události z 11. září měly za následek zřejmě nej­vyšší počet obětí zahynuvších takřka v jediném okamžiku mimo válku. Slovo okamžik má velký význam, jinak totiž v dějinách násilí nejde o tak výjimečný zločin.

Terorismus není jedinou hlubinou, která se před námi rozevřela. Obrovské nebezpečí představují především zbra­ně hromadného ničení. V jednom důležitém dokumentu amerického Strategického velení (STRATCOM) z roku 1995 stojí, že nejmocnějším nástrojem jsou jaderné zbra­ně. Jsou mnohem mocnější než „zbraně chemické nebo biologické, protože jejich efekt je okamžitý a prakticky ne­existuje způsob, jak jej zmírnit“. „.Nukleární zbraně vrhají stín na bezmála všechny krize a konflikty“, je tedy důle­žité, aby byly viditelné a připravené pro použití. Studie dále přináší radu, že není dobré, aby vojenští stratégo­vé byli zobrazováni jako „příliš racionální a vyrovnaní… V případě, že jsou ohroženy zájmy země, bývá výhodněj­ší, když se americká vláda (jakoby) nechá unést touhou po pomstě a zachová se impulzivně.“ Pro naši strategii je lepší, pokud se občas ukáže, že „všechno není úplně ,pod kontrolou’.“ Clintonův STRATCOM vlastně předkládá cosi jako obdobu známé Nixonovy „teorie šíleného muže (madman theory)“, kterou Nixon společně s Kissingerem uplatnili v říjnu 1969. Tehdy byl vyhlášen stav jaderné po­hotovosti. Údajně mělo být všechno pod kontrolou, ale jak se ukázalo, ve hře byly také faktory, které mohly krizi změnit v katastrofu. To je ostatně také další příklad toho, že vyhrožování násilím vždy může vést k nečekaným koncům.

STRATCOM dále doporučuje, aby si Spojené státy po­nechaly právo použít nukleární zbraně jako první – i v pří­padě, že druhou stranu reprezentuje některá ze zemí, jež se v roce 1970 podpisem připojily ke Smlouvě o omezení jaderných zbraní a tyto zbraně nevlastní. Dále se doporu­čuje, aby si USA udržely obvyklý postoj ke strategickým raketovým střelám, považovaným za účinný nástroj pro vyjednávání… Zdá se, Že Clintonova administrativa si rady této studie skutečně vzala k srdci.

Co se týče přístupnosti důležitých státních materiálů, jsou Spojené státy americké, dá se říci, světovým uniká­tem. To je také jeden z velkých úspěchů americké demo­kracie. Stejně jako mnoho dalších dokumentů, i zmiňova­ná studie STRATCOMu byla po celá léta volně přístupná k nahlédnutí. A stejně jako v případech mnoha dalších ve­řejně dostupných materiálů, i tuto otevřelo pouze několik málo lidí. To je druhá stránka americké demokracie.

Zbraně hromadného ničení (ZHN} neslouží jako ná­stroj pouze mocným státům. Mimo supernebezpečné druhy ZHN si může menší jaderné zbraně opatřit rela­tivně bez větších problémů jakýkoliv stát.⁴ Velké riziko například představují ruské zbraně. „Podle současných odhadů se na území bývalého Sovětského svazu nalézá více než 40 000 jaderných zbraní, z nichž většina není do­statečně uskladněna ani zajištěna.“ Jedna z prvních věcí, kterou Bushova administrativa hned po svém nástupu udělala, bylo pozastavení participace na programu likvi­dace jaderných zbraní v Rusku. Jednalo se o program, je­hož cílem bylo zabezpečení či likvidace starých ruských zbraní a poskytnutí alternativních pracovních příležitostí pro atomové vědce. Svým rozhodnutím americké vedení nepřímo podpořilo aplikaci těchto jaderných zbraní a vrá­cení starých vyřazených „atomovek do oběhu“. Přispělo také k návratu atomových fyziků, kteří mohou jen těžko najít jiné uplatnění než ve službách armády.

Očekává se, že programy raketové obrany rizika ješ­tě zvýší. Podle amerických tajných služeb rozmisťování raket donutí Čínu, aby si pořídila další jaderné zbraně a několikanásobně obohatila svůj stávající arzenál, třeba i další hlavice s náloží. Program spustí řetězovou reakci tím, že popíchne státy po celém světě, například Indii, Pá­kistán a státy Středního východu. Experti zpravodajských služeb také odhadují, že „Rusko s Čínou zesílí proliferaci zbraní a začnou je prodávat do takových zemí, jako je Severní Korea, Írán, Irák nebo Sýrie“. Jak naznačuje tato i další analýzy. „Systém (národní raketové obrany) přinese pouze posílení dosavadní ruské jaderné kapacity.“

Bushova administrativa oznámila, že „nemá žádné ná­mitky proti tomu, aby si Čína pořídila několik raket s ja­dernou hlavicí“. Washington si totiž potřebuje Čínu na­klonit, aby podpořila plánované zrušení klíčových dohod o kontrole zbrojení. Z téhož důvodu Clintonovi vyjedna­vači povzbuzují Rusko k přijetí systému včasné výstrahy. Co na tom, že odborníci na problematiku jaderných zbra­ní považují tento krok za „poněkud překvapivý“. A co na tom, že má ruský výstražný systém „spoustu děr“ a je navíc dosti náchylný k falešným poplachům, což značně zvyšuje „riziko neautorizovaných, náhodných a chybných odpalů ruských raket“. Také rozhodnutí Číny pokračovat v jaderných testech bylo tiše akceptováno. Strategičtí ana­lytici se domnívají, že změna amerického postoje povede Čínu k rozmístění dalších jaderných raket, a ty budou na­směrovány proti USA a Japonsku. To pochopitelně ovlivní japonské a taiwanské plány. Současně ale média přinesla zprávu, že USA uvalí na Čínu sankce, protože Pákistánu postoupila „materiál a technologii nezbytné pro výrobu zařízení schopných nést jadernou nálož“.

Celé je to „poněkud překvapivé“, pokud nám jde o bez­pečnost opravdu tolik, jak tvrdíme.

Také podle Johna Steinbrunera a Jeffreyho Lewise jsou program raketové obrany a další vojenské plány Bushovy administrativy pro Čínu a Rusko „ohromným impulsem“. Podobně jako jiní analytici, i tito dva zmiňují Strategie Offcnsive Reductions Treaty – dohodu, kterou v květnu 2002 uzavřeli prezidenti Bush a Putin. Oba analytici jsou k možnému efektu této sovětsko-americké dohody velmi skeptičtí; domnívají se, že „ke snížení smrtelné hrozby jaderného nebezpečí na jedné ani na druhé straně roz­hodně nepovede“. A že by tato smlouva mohla zajistit stabilitu strategického rozložení sil, to se také nedá če­kat. „Zastaralý ruský arzenál bude čím dál méně odolný vůči preemptivním útokům. Tím víc, až Spojené státy podstoupí plánovanou modernizaci a posílí svoji obran­nou raketovou základnu.“ Až Rusko uvidí, jak důkladně se Američané připravují, pravděpodobně na to zareagu­je. Také Čína si dobře uvědomuje, že americký program, vzhledem k minimálnímu zastrašovacímu potenciálu Čí­ny, představuje přímé ohrožení. S nejvyšší pravděpodob­ností dá tedy přednost investicím do obrany namísto do hospodářství. Jak Steinbmner s Lewisem upozorňují, Číně se dostalo varování v podobě důležitého dokumen­tu amerického Vesmírného velení (US Space Command) z roku 1998. Tento materiál předkládá nástin „globálního střetu“, píše se v něm také o „vesmírných stanovištích“, která by Spojeným státům umožnila zaútočit na jakou­koliv zemi a zároveň jim zajistila výsadní postavení. Je to přesně ten typ materiálu Clintonovy éry, na který navazuje Národní bezpečnostní strategie ze září 2002. Konference o odzbrojení, kterou uspořádalo OSN, uvízla v roce 1998 na mrtvém bodě. Zásadní rozpor se objevil, když Čína tr­vala na zachování vesmírného prostoru pro mírové účely a Spojené státy se postavily proti. USA tím přišly o sympa­tie řady svých spojenců. Situace se značně vyhrotila.“

Ze studie Rand Corporation z května 2003 vyplývá, že „v poslední dekádě několikanásobně vzrostlo nebezpečí nahodilého nebo neoprávněného jaderného útoku proti Rusku nebo USA, a to i přesto, že se vztahy obou zemí značně zlepšily“. Budeme-li předstírat, že žádné riziko ne­hrozí, „může to vést k nejhorší katastrofě moderního vě­ku, a možná celé historie“, prohlásil bývalý senátor Sam Nunn, který nyní zastupuje Nuclear Threat Initiative, což je iniciativa zabývající se jadernými riziky, která celou stu­dii financovala. Jsou tu údajně tisíce jaderných hlavic, jimiž obě strany disponují. Právě ty představují největší hrozbu. USA přitom svůj jaderný potenciál neustále roz­víjí, na což samozřejmě Rusko reaguje zvýšením ostra­žitosti a pravděpodobnou implementací systémů včasné výstrahy. Pokud by došlo ke konfliktu, hrozí, že Rusko sáh­ne do svého jaderného arzenálu čítajícího kolem 3000 raketových hlavic. Následovala by ničivá jaderná událost. Co se týče dohody uzavřené v roce 1992 mezi Putinem a Bushem, tu Nunn považuje za zcela bezvýznamnou. Stejně jako USA, i Rusko okamžitě po jejím uzavření po­sílilo svůj jaderný a ostatní válečný arzenál. Zčásti proto, jak už bylo řečeno, že se zaleklo plánů USA.

Jak veliké je „nebezpečí proliferace“, které se odvíjí od obrovských zásob jaderných, biologických a chemic­kých zbraní, odhalila také studie vydaná společenstvím vý­znamných výzkumných center. Studie uvádí, že „doslova veškeré“ plutonium a „více než šest sedmin“ vysoce obo­haceného uranu, které má Rusko k dispozici, lze využít pro výrobu jaderných zbraní. A tytéž údaje platí pro Spo­jené státy. Mimo to v Rusku „ _;existují tisíce jaderných vědců a pracovníků, kteří jsou nevytížení nebo bez práce ‘. Zatím nedělají nic, ale pokud přijde lukrativní nabídka z jiného státu – který může například rozvíjet tajný bakte­riální program – asi. nebudou dlouho otálet.“ Nunnův a Lugarův program redukce rizik má sice nějaké výsledky, ale celkové vyhlídky pořád zůstávají velmi skličující.

Už jsme mluvili o tom, že se Národní bezpečnostní strategie z roku 2002 vůbec nezabývá tím, jak vojenským konfrontacím předejít. Stejně znepokojivé je i to, že v pod­statě nabádá potenciální soupeře, aby „pro zastrašování nepřátel používali zbraně s velkým plošným účinkem“. To je další způsob, jak USA podporuje šíření nebezpeč­ných zbraní a všechno, co toto šíření obnáší. Návrh roz­počtu, který předložil Bush, odráží tytéž priority. Program raketové obrany získal více financí než celé ministerstvo zahraničí, a čtyřikrát více, než má být vynaloženo na „pro­gramy zabezpečení nebezpečných zbraní a materiálu v bývalém Sovětském svazu“. Péče o jaderný arzenál a pří­prava dalších jaderných zkoušek přišly na téměř pětkrát tolik co iniciativa, jejímž cílem je kontrola „nezajištěných atomových bomb“ a jaderného materiálu.

Už před uvedením Národní bezpečnostní strategie Bush prezentoval svou koncepci použití jaderných zbraní pro účely obrany. Jeho pentagonští rádci popisují jader­ný i „normální“ arzenál jako „systém obrany“, který by se mohl stát „pilířem ofenzivních, defenzivních a vojensko-průmyslových zdrojů ,třetího tisíciletí’“. Taková škála zbraní umožňuje „bezpečně porazit každého nepřítele“. Pokud se z jaderných zbraní stává „běžně používaný, ni­koliv pouze zastrašovací prostředek“, svědčí to o tom, že „je tradiční politika vzhůru nohama,“ píše Ivo Daalder z Brookings. Současně dnes dochází ke stírání rozdílů me­zi konvenčními zbraněmi a zbraněmi hromadného ničení. V souvislosti s přípravami na válku s Irákem navrhl Bush také „snížení nukleárního prahu a odstranění bariéry, kte­rá odděluje jaderné zbraně od všeho ostatního“. „Svět je nyní mnohokrát nebezpečnějším místem, než byl před dvěma lety, kdy se Bush ujímal úřadu“ konstatuje William Arkin.

V květnu 2003 podpořil Kongres Bushem prosazova­né programy, čímž otevřel dveře „nové generaci jaderných zbraní. Dá se očekávat, že ostatní země se budou chtít USA vyrovnat.“ V roce 1993 Senátní výbor pro ozbroje­né složky (Senáte Armed Services Committee) odvolal zákaz výzkumu a vývoje méně efektivních jaderných zbraní, přestože naše technologie jsou tak vyspělé, že je nepravděpodobné, aby nás ostatní státy brzo dostihly. Jak temně poznamenali indičtí experti na odzbrojení, změnu americké politiky mnoho jaderných mocností v Asii přiví­talo coby „dobrou zprávou“, protože teď mají možnost oficiálně začít s vlastním výzkumem a vývojem. Další od­borníci konstatují, že „politický postup USA proti Iráku a Severní Koreji je impulzem pro ostatní státy, aby si i ony pořídily jadernou zásobu… Pokud USA provádějí jader­né zkoušku, Čína začne testovat také. A pochopitelně ani Indie nebude chtít zůstat pozadu.“ Následovat je bude i Pákistán. Připravme se na to, Že „otevíráme plechovku plnou Červů“. Harlan Ullman, expert na otázky obrany také upozorňuje, že až některá ze zemí, která se cítí ohro­žená, jako třeba Írán, „shledá, že USA napadly Irák a nyní shromažďují důvody pro útok na Írán, s nejvyšší pravděpodobností rapidně urychlí vývoj svých jaderných zbraní“. „Jaderné zbraně jsou velkým pokušením“ i pro Pákistán, „který drží v šachu Indie.“

Vesmírné závody ve zbrojení patří mezi prioritní téma­ta už pár let, i když výraz závod asi není příliš výstižný. Spojené státy totiž, alespoň pro tuto chvíli, nemají srovna­telného soupeře. Militarizace vesmírného prostoru, která zahrnuje například program obrany využívající balistic­kých střel (Eallistic Missile Defense; BMD), představuje pro USA i ostatní státy obrovské riziko. Tento závěr však není žádnou novinkou. Z historie známe dost jiných pří­kladů, kdy zesílení obrany vedlo paradoxně ke zvýšení rizik. Jenomže problém je v tom, že tento postoj souvisí s určitými hodnotami, které společnost vyznává. Mám za to, že uvedené argumenty si zasluhují hlubší zamyšlení.

Studená válka byla jedním velkým závodem ve zbroje­ní. Pro větší přehlednost jej můžeme rozdělit do několika klíčových etap. V polovině dvacátého století byly jedinou hrozbou pro americkou bezpečnost Mezikontinentální ba­listické střely. Ale protože Rusko bylo značně pozadu, ne­byl problém podepsat dohodu zakazující tyto zbraně.

Jak napsal známý ruský odpůrce komunismu Adam Ulam, zdaleka „ne všechna tajemství už byla prolomena“, ale nedávno zpřístupněné ruské archivy by mohly vnést do věci alespoň, trochu světla. Velkým otazníkem zůstává, jak moc vážně Stalin rozvíjel úvahy o sjednocení Němec­ka. Ve svém prohlášení z března 1952 je podmiňuje tím, že by se nový německý stát musel zavázat, že nevstoupí do žádné vojenské aliance stojící proti Sovětskému sva­zu. Šlo o celkem adekvátní podmínku, uvážíme-li, co pár let předtím Sovětskému svazu Německo provedlo. Ulam píše, že Bílý dům „iniciativu Kremlu kategoricky odmítl“. Prý je „naprosto nepřesvědčivá“. Bohužel už se asi nikdy nedozvíme, jak to tenkrát bylo. Doopravdy měl Stalin v úmyslu položit nově vybudovanou Německou demokra­tickou republiku na oltář skutečné demokracie? Při nedáv­no provedeném výzkumu archivních materiálů se akade­mici dočkali velkého překvapení, píše Melvyn Leffler. Vyplynulo z nich, že Lavrentij Berija, „zákeřný a nemilo­srdný Šéf tajné policie“, po Stalinově smrti „přišel s tím, že Kreml západním mocnostem nabídne obchod: sjednocení a neutralizaci Německa“. Představoval si, že oběto­vání východoněmeckého komunistického režimu přinese „zlepšení vztahů mezi Východem a Západem“ a prospěje vnitřní politické a ekonomické situaci v Rusku. Takových nápadů tu bylo několik, potvrzuje politolog James War-burg, bohužel německé členství v NATO bylo nakonec přednější a návrh byl odložen.

Archivy také odhalily některé další sovětské návrhy, které by]y rychle zamítnuty. Bylo jednodušší místo jedná­ní pokračovat v dalším zbrojení. Máme důkazy o tom, že po Stalinově smrti navrhoval Chruščov oboustranné snížení útočných vojenských sil. Přestože Eisenhowero-va administrativa nereagovala a přes protesty vlastního vojenského velení, snížení přece jen prosadil. Domníval se, že tím povzbudí růst hospodářství, Chruščov byl totiž přesvědčen, že Američané se do závodů ve zbrojení pus­tili, protože tím chtěli zničit sovětskou ekonomiku. Podle Chruščova šlo pouze o zastrašovací taktiku, kterou mělo být „dosaženo cíle bez toho, aby začala skutečná válka“. Kennedyho poradci věděli o Chrušcovově unilaterálním snížení útočného potenciálu a byli si také jisti, že USA mají ve všech směrech obrovský náskok. Přesto doporu­čili Chruščovovu návrhu nevyhovět. Místo toho rozhodli ve prospěch konvenčních a jaderných zbraní a o zesílení zbrojení. To byl poslední hřebík do rakve „Chručsovo-va plánu na snížení sovětského vojenského potenciálu“, konstatoval Matthew Evangelista po projití archivní doku­mentace.

Kenneth Waltz popisuje počátek šedesátých let jako „období nejintenzivnějšího zbrojení po Čas příměří – nej-intenzivnějšího za celou historii, přestože Chruščov přisel se vstřícným návrhem na zredukování konvenčního arze­nálu a strategií minimálního zastrašování. Rozložení sil jednoznačně nahrávalo Americe,“ takže reakce SSSR byla

nasnadě. To je také názor Raymonda Garthoffa a Willia-ma Kaufmanna, prominentních strategických analytiků, kteří měli možnost prozkoumat proces zevnitř – z pohle­du amerických zpravodajských služeb a Pentagonu.

Reakce Sovětského svazu, umocněná kubánskou kri­zí, při níž se projevila slabina režimu, nadobro ukončila Chrusčovův reformační projekt. Kdyby Chruščov přece jen uspěl, možná by se Sovětský svaz dokázal vzpama­tovat z hluboké socio-ekonomické stagnace. Třeba by to pomohlo uspíšit vnitřní proměnu, o kterou se, bohužel příliš pozdě, o mnoho let později pokusil Gorbačov. Dost možná nemuselo v devadesátých letech dojít až k huma­nitární katastrofě. Afghánistán mohl být ušetřen, o ne­bezpečí jaderného konfliktu ani nemluvě.

V celé historii lidstva byly akty agrese a provokace ob­hajovány jako sebeobrana před nelítostnými nepřáteli. V Kennedyho případě jako obrana před „všeprolínající a nemilosrdnou konspirací“, která usiluje o rozhodující pozici ve světě. Toto je jen další z výroků, které nemají prakticky žádnou informativní hodnotu. Vyložit jej lze tehdy, uvědomíme-li si, že každá ideologie dá za každých okolností přednost slovu „obrana“. To samozřejmě platí i v současné době.

Program raketové obrany měl být pouze nepatrnou součástí komplexní militarizace vesmírného prostoru, je­jímž cílem bylo dosažení monopolu na užití vesmíru pro obranné vojenské záměry. Informace o těchto plánech byly po celá léta bez omezení k nahlédnutí ve veřejných materiálech amerického vesmírného velení a dalších in­stitucí.-⁰ Zmíněný projekt odstartovala Reaganova vláda takzvanými „Hvězdnými válkami“ (Programem strategic­ké obranné iniciativy, který si vysloužil přezdívku „Star Wars“ – pozn. překl.). Hvězdné války byly bojem zaměře­ným v první řadě proti „oponentům BMD“. Většinou šlo o členy protijaderného občanského hnutí. Z taktických důvodů převzal program Star Wars „jak ideu, tak i termi­nologii“ BMD, odvolávaje se v každé druhé větě na mír a odzbrojení. Mezitím ale v rámci programu v tichosti pokračovalo intenzivní posilování útočné vojenské kapa­city.Nejen Raymond Garthoff se domnívá, že program strategické obranné iniciativy byl v každém případě v pří­mém rozporu s dohodou o nepoužívání balistických střel (1972). Reaganův kabinet mlžil a ze všech sil se snažil uta­jit, co je skutečným cílem programu. Právní poradce mi­nisterstva zahraničí, soudce Abraham Sofaer, se dokonce pokusil překazit vydání knihy, v níž se Garthoff zamýšlí nad touto politikou a ukazuje na velkolepý omyl Paula Nitze a dalších reaganovských příznivců programu, kteří se snažili „překroutit historickou skutečnost a právní zá­vazek USA“. Propagátoři programu později tvrdili, že pro­jekt významně přispěl k ukončení studené války, protože Sověty donutil investovat obrovské sumy na obranu. Gar­thoff to však popírá. Na zvýšení sovětských výdajů na zbrojení se spíše mohla odrazit agresivita a neústupnost Kennedyho administrativy, která zamítla sovětský návrh na společnou redukci zbrojení.

Program raketové obrany a další podobné iniciativy uvedla v prvních měsících svého úřadování Bushova vlá­da. Už před 11. zářím Spojené státy vydávaly na zbrojení mnohem více než zbylých patnáct států dohromady, ale zděšení, které teroristické útoky vyvolaly, umožnilo už tak vysokou sumu ještě o řád zvýšit. Ve skutečnosti ale zvýšení s útoky přímou souvislost nemělo.

Program BMD mnozí považují za „trojského koně plá­nu na ovládnutí vesmírného prostoru^“. Ve vesmírném prostoru by měly vzniknout základny a také navigační centra, odkud by bylo možné navádět vysoce nebezpečné zbraně. Samotný program BMD je nebezpečný nástroj.

To si uvědomují nejenom nejbližší spojenci Washingto­nu, ale i jeho odpůrci. Před americkým BMD svoji vládu varovali například kanadští armádní poradci. Program prý „nevznikl proto, že by se USA obávaly úderu Severní Ko­rey nebo Íránu. Spíše mělo jít o účinný nástroj, který by uvolnil ruce NATO a pochopitelně Washingtonu.“ Jeden vysoký Čínský armádní funkcionář k tomu poznamenal: „Pokud Američani skutečně věří, že jejich program, může být zároveň kopím i štítem, pak dost možná také věří ve vlastní nepřemožitelnost a v to, že mohou mít všechno, na co si vzpomenou.“ Ani toto zjištění není žádným vel­kým objevem. Čína si je vědoma toho, že je trnem v oku washingtonských radikálních nacionalistů. Může si být téměř jistá, že varování obsažené v Národní bezpečnost­ní strategii, podle něhož nelze tolerovat nikoho, kdo by zpochybnil hegemonii Spojených států, se vztahuje pře­devším na ni. Představitelé Číny určitě vědí, že Washing­ton se bude držet svého práva, podle něhož to v případě nouze budou Spojené státy, kdo první sáhne po jaderné zbrani – stejně dobře vědí američtí vojenští poradci, že „americké průzkumné letouny EP-3 křižující vzdušný pro­stor v blízkosti čínských hranic“ – jeden byl mimochodem sestřelen na začátku roku 2001, což způsobilo lehkou kri­zi – „nejsou určeny pouze k pasivním obhlídkám. Sbírané informace slouží ke koordinaci příprav na jaderný kon­flikt“.

Čína chápe program raketové obrany navlas stejně jako američtí stratégové. Když o něm její zástupci mlu­ví, dokonce používají takřka totožné formulace. Podle Rand Corporation jde o program, který „není určen pou­ze k obraně. Jde o nástroj umožňující Spojeným státům kdykoliv zasáhnout.“ „Tento nástroj umožňuje efektiv­ní aplikaci americké vojenské síly v zahraničí,“ popisuje program Andrew Bacevich v konzervativním listu National Interest: „Raketová obrana jakožto štít, který poskyt­ne alespoň Částečnou ochranu před případnou odvetnou akcí druhého státu, Spojeným státům umožní násilím prosazovat své zahraniční vize.“ Bacevich dále cituje ná­zor Lawrence Kaplana otištěný v liberální New Republic: „Raketová obrana není primárně určená k obraně USA. Je to zbraň, s jejíž pomocí se Spojené státy pokusí dosáh­nout postavení vládce světa.“ Řečeno Kaplanovými slo­vy, raketová obrana „nemá co do činění s obranou, nýbrž s útokem. A to je přesně ten důvod, proč ji tolik potřebu­jeme.“²‘¹ BMD „zajistí USA naprostou svobodu, co se týče použití násilí nebo výhrůžek při řešení mezinárodních vztahů“, dodává čínské vedení. „Upevní americkou hege­monii a Američané se pak konečně stanou ,pány světa’.“ Tak jak byl program charakterizován, vyznívá de facto jako novodobá verze wilsoniánského idealismu, který byl od začátku „tak autoritativní doktrínou, že jej prakticky nebylo možné nijak razantněji zmodernizovat“. Podle té­to koncepce jsou Spojené státy „historickým vítězem“, který bere vše. Z práva na dominantní globální postavení pramení trvalá vojenská nadřazenost, kterou není radno pokoušet. „Možnost  použití  donucovacích  násilných prostředků,“ která vyplývá z programu BMD, má být vzác­ným darem, jímž Spojené státy obohatí lidstvo. Kdo by mohl říct, že to postrádá logiku?

Jak asi tušíme, k tomu, aby program raketové obrany skutečně fungoval, potřebujeme kvalitní satelitní komu­nikační síť. Zničit satelit je ale daleko jednoduší, než se­střelit řízenou střelu. Zbraně, které si se satelitem umí poradit, si mohou bez větších problémů pořídit i menší státy. Právě tato slabina programu raketové obrany leží mnoha expertům v žaludku. V ideálním případe existuje způsob, jak problém vyřešit. Příznivci programu raketové obrany chtějí prosadit „celospektrální dominanci“, která by znamenala absolutní kontrolu USA nad celým světem. Za takového stavu by už nikdo neměl šanci se jim posta­vit. Absolutní kontrola prostoru vyžaduje obrannou síť, jejíž součásti by měly být rozmístěny ve vesmíru. Každá z těchto základen by musela být vybavená vysoce účinný­mi útočnými systémy. V souvislosti s těmito vesmírnými základnami se někdy mluví o takzvaných „hvězdách smr­ti“; jsou to jaderné systémy ovladatelné na dálku pomocí počítačů. Právě tyto systémy představují ohromné riziko pro budoucnost planety. Mimo jiné se totiž nedá předejít tomu, aby vinou nějaké „poruchy“ systému nedošlo k na­prosto nečekané tragédii.

Jenom pár týdnů potom, co byla veřejnost seznámena s Národní bezpečnostní strategií, vláda zveřejňuje plány, které počítají s vesmírným prostorem jako „základním pi­lířem vojenské síly amerického národa“. Píše se v nich, že Spojené státy musí pokročit od pouhé „kontroly“ vesmír­ného prostoru k jeho „trvalému a absolutnímu přivlastně­ní“. Jedině pokud se staneme jeho majiteli, budeme moci „okamžitě zasáhnout kdekoliv na celé planetě“. „Útoky z vesmírných stanovišť se stanou normální součástí tak­tiky.“ „Vesmírné základny v kombinaci s jadernými nebo i konvenčními zbraněmi umožní Spojeným státům řešit problémy v samotném zárodku, a to i na jinak těžko do­sažitelných místech. Konečně se přestaneme dostávat do neřešitelných situací.“ „Vojenskému velení dnes trvá celé dny nebo týdny, než zvládne zpacifikovat, zničit a zneutralizovat nepřítele, a to i tam, kde má vlastní nebo spoje­necké posádky. Ovládnutí vesmíru umožní zvládnout vše během několika hodin nebo minut.“

Z Pentagonu také unikly informace o plánech na vyu­žití vesmírných stanovišť. Šlo o materiály z května 2002, které se zabývají strategií „pokročilého zastrašování“. Pro tento účel se zdají být „nečekané útoky“ nadzvukovými střelami z vesmírných základen naprosto ideální. Vojen­ský analytik William Arkin k tomu dodává: „Na planetě ani v jejím okolí nebude žádné místo, na které by americ­ké síly nebyly schopny dosáhnout. Pokud by Spojené státy získaly pocit, že něco není v pořádku, mohly by ihned zasáhnout, kdekoliv by bylo potřeba. Nemusely by se ničeho obávat, protože raketový štít (společně s vnitř­ními bezpečnostními složkami) dokáže zajistit americkou bezpečnost.“ Nadzvuková bezobslužná letadla by mohla monitorovat a likvidovat podezřelé cíle. Nový raketový systém by Spojeným státům umožnil bombardovat nepřá­tele přímo z amerických základen. Výhodu by přinesl i zpravodajským službám, které by posílily kontrolní me­chanismy. Špionáž by pak mohla snadněji „rozpoznat, odposlouchávat a analyzovat pohyb jakéhokoliv tělesa mimo území Spojených států“. Pokud se podaří tyto plány zrealizovat, USA se stanou arbitrem, který bude rozhodo­vat o osudech ostatních. Vznikne situace, kdy se všichni budou třást, aby se USA neznelíbili. Budou se bát, aby se nestali terčem amerického útoku. Legitimností případ­ného útoku se nikdo nebude zabývat, protože serióznost důvodu bude pouze na posouzení Washingtonu. Něco takového svět skutečně ještě nepoznal.

Ještě podivnější nápady rozvíjí v Pentagonu agentura DARPA, která se zabývá vývojem a výzkumem obranné strategie. Vědci zde pracují například na tom, jak propo­jit lidský mozek s počítačem, nebo zkouší nalézt způsob umožňující dálkovou komunikaci mozků. Právě v tom to­tiž DARPA spatřuje „budoucnost válčení“. Současně však ústav pod rouškou práce na obranných úkolech vyvíjí po­dobu ekonomického systému budoucnosti.

S militarizací vesmírného prostoru souvisí řada dal­ších věcí. Hned na přebalu brožury vydané Vesmírným velením za Clintonovy éry a nazvané Vize roku 2020 (Vision 2020) se můžeme dočíst, že cílem americké vlády je „zabrat vesmírný prostor a přetvořit jej na vojenskou základnu Spojených států, která zajistí ochranu americ­kých zájmů a investic“. To by také mělo být příštím úko­lem amerických ozbrojených sil. Podle vesmírného velení jsme v minulosti měli armádu proto, abychom „si podma­nili Západ“ – prý k obranným účelům. Ostatní státy pře­ce kdysi také stavěly válečná loďstva, „aby mohly chránit a prosazovat své obchodní zájmy“. Vesmírné síly jsou je­nom dalším logickým krokem, který „Spojeným státům pomůže ochránit národní (vojenské a obchodní) zájmy a investice“.

Jenomže americké vesmírné síly nebudou jako námoř­ní síly minulých dob. Tentokrát tu bude stát jediný hege­mon. Britskému námořnictvu mohlo konkurovat alespoň německé, což se známým výsledkem také zkusilo. Ale Spojené státy v budoucnu nebudou mít sobě rovného. Jejich imunita dokáže odolat všemu, tedy až na zbraně hromadného ničení, jejichž vývojem se intenzivně zabý­vají státy-darebáci a takzvaní teroristé. Za teroristy jsou pochopitelně označováni ti, co jsou proti nám.

Jak vesmírné velení předpokládá, „globalizace světo­vé ekonomiky rozevře nůžky mezi majetnými a nemajet­nými“, což zvýší potřebu celo spektrální dominance. Vojenští specialisté se shodují s Národní zpravodajskou radou (National Intelligence Council).³² v tom, že předpokládané „prohlubování ekonomických rozdílů“ doprovázené „prohlubující se ekonomickou stagnací, politickou ne­stabilitou a kulturním odcizením“ povede k nepokojům a vzpourám „nemajetných“. Bohužel musíme počítat s tím, že nespokojené obyvatelstvo obrátí svůj hněv proti Spojeným státům. A. právě proto nám nezbývá nic jiného než posílit svoji vojenskou kapacitu a dokonale ovládnout vesmírný prostor.  Monopolizace této domény umožní Spojeným státům dostat situaci pod kontrolu. „Jedině s pomocí vesmírných systémů a dokonalého plánování je možné čelit celosvětové proliferaci zbraní hromadného ničení“, o niž usilují nezvladatelné elementy. Šíření těch­to nebezpečných zbraní je bohužel přímým důsledkem navrhovaných programů, stejně jako „rozevírající se nůž­ky“ jsou důsledkem „globalizace“.

Ke své analogii mohlo Vesmírné velení připojit také krátké zamyšlení o ozbrojených silách, jak je známe z nedávné doby. Tyto složky sehrály ohromnou roli v technologickém a průmyslovém rozvoji moderní epo­chy. Mám na mysli pokrok v metalurgii, elektronice, pokrok strojních zařízení a výrobních procesů, včetně amerického systému masové výroby, který uchvátil vý­robce devatenáctého století. Pokrok, který se projevil v automobilovému průmyslu a dalších průmyslových odvětvích, je plodem dlouhodobých investic, výzkumu a vývoje a také zkušeností zbrojního průmyslu, který po celá desetiletí dodával zbraně americké armádě. Po druhé světové válce došlo k obrovskému skoku, který tentokrát zaznamenaly především Spojené státy. Zbroj­ní průmysl položil základ moderní hi-tech ekonomice: počítačům a elektronice obecně, telekomunikacím a internetu, automatizaci, laserům, komerčnímu leteckému průmyslu… nanotechnologii, biotechnologii, neuroinženýrství a dalším novým oborům. Podle historiků zabý­vajících se ekonomickými dějinami řeší dnešní vesmír­ný výzkum a výroba srovnatelné problémy, s nimiž se před sto lety potýkal vývoj námořní válečné techniky. Vědci očekávají, že vojenský výzkum bude mít obrovský vliv na civilní ekonomiku.

Nová pravidla národní bezpečnosti se odrazí mimo jiné v zefektivnění „volného obchodu“, což bohatým industriálním státům, a USA především, umožní udržet státní sektor. Ten bude rizika a náklady dál rozdělovat me­zi občany, zatímco zisky se budou „privatizovat“.

To už koneckonců pochopili i jinde. Německý kancléř Gerhard Schroeder také, jakoby mávnutím proutku, přehodnotil svůj, kdysi tak kritický, postoj k raketové obraně. Dnes tvrdí, že vývoj raketové technologie je pro Německo „životně důležitý“. Obecně se tvrdí, že participace na programech raketové obrany Evropě prospěje. Také japonskou vládu se Američané v roce 1995 pokoušeli zís­kat pro program BMD, tvrdily, že bude „poslední vojensko-obchodní příležitostí století“. Japonsko je totiž stát, od něhož Spojené státy mohou získat cenné know-how. Navíc, jestliže se Japonsko zapojí, zapůsobí to na ostatní státy a zlepší se participace industriálních mocností na militarizaci vesmíru.

Z historie jsme se mohli poučit, jak ohromné riziko podobné aktivity představují. Aktuální vývoj představu­je riziko pro samotné přežití. Naše společnost sice stojí na morálních hodnotách, které jsou hluboce zakořeněné v našich institucích, ale ani to nám nebrání pokračovat v nebezpečných aktivitách. Stále se chováme tak, jako by hegemonie byla důležitější než samotné přežití. Události posledního půlstoletí to bohužel jenom potvrzují.

To byl také důvod, proč americká vláda odmítla posílit Outer Space Treaty z roku 1967, která požaduje, aby byl vesmírný prostor vyhrazen pouze pro mírové účely. OSN sice vybízí k „omezení vesmírných závodů ve zbrojení“, ale Washington mezinárodní preventivní pokusy vytrvale blokuje. V roce 1999 využily USA podporu Izraele a v ro­ce 2000 také Mikronésie. Takřka bezprostředně po tom, co se svět dozvěděl, že chybělo málo k rozpoutání kon­fliktu, který mohl znamenat „konec severní polokoule“, vetovala Bushova administrativa další mezinárodní pokus o omezení militarizace vesmíru. Na počátku ledna 2001 Washington zablokoval začátek jednání o prevenci militarizace vesmíru, kterou OSN chystala v rámci konference o omezení zbrojení. Generální tajemník Organizace spojených národů Kofi Annan apeloval na členské státy, aby překonaly nedostatek „politické vůle“ a podnikly účinné kroky k prosazení zákazu militarizace vesmíru. V únoru agentura Reuters přinesla zprávu o tom, že „USA jako jediný z 66 členů zabránil formálnímu otevření jednání o meziplanetárním prostoru“. Také červencový návrh zá­kazu vesmírného zbrojení, se kterým přišla Čína, USA zablokovaly.

Počínání amerického vedení dává smysl jedině tehdy, pokud si hegemonie s jejími krátkodobými výhodami pro zájmy elity stojí výše na žebříčku obecně platných hodnot než přežití. Takový postoj vyplývá z historického standar­du dominantních států a dalších systémů koncentrované

moci.

Tímto způsobem lze také vysvětlit zmražení jednání o zákazu chemických a biologických zbraní. O tom, že tyto zbraně představují obrovské riziko, není pochyb. Bohužel, jejich zákazu brání určité vyšší zájmy. V dubnu roku 2001 armádní experti doporučili prověření zákazu používání chemických zbraní „především kvůli Spoje­ným státům a dalším klíčovým stranám, které dohodu po­depsaly (Rusko)“. Tak uvedl jeden ze specialistů z Henry Stimson Center ve Washingtonu, Clintonova administra­tiva „udělala s dohodou krátký proces“, když si zavedla „zvláštní pravidla pouze pro Spojené státy“. USA byly jediným státem, který v momentu, kdy Senát ratifikoval Konvenci o chemických zbraních (1997), trval na vyvázá­ní z některých kontrol a inspekcí. Bushova administrativa se raději stáhla z jednání o stanovení kontroly dodržová­ní Konvence o biologických a toxických, zbraních (1972). Taktika zafungovala – jednání byla ukončena. Washington také vyvinul značné úsilí, „aby omezil návštěvy me­zinárodních inspektorů. Důvodem byla údajná ochrana amerických farmaceutických a biotechnologických spo­lečností, které ovládají světový trh a které úzkostlivě stře­ží svá obchodní tajemství.“

Bushova administrativa se doposud vyhnula veške­rým pokusům o ověření s tím, že jakákoliv akce tohoto druhu „by pouze zpochybnila legitimitu aktivit Spoje­ných států“. Ochranu korporativních zájmů brzy doplnil další dobrý důvod. Zjistilo se totiž, že USA „rozvíjejí tři přísně utajované projekty, které jsou obdobou klasických programů vývoje biologických zbraní“. Tato aktivita je po­chopitelně v přímém rozporu s úmluvami. Ještě než se zjistilo, jaký program vlastně USA rozvíjí, snažil se Wa­shington předejít kontrole tím, že tvrdil, že „vstupem do amerických biotechnologických laboratoří“ by mohlo být případně narušeno nějaké vojenské tajemství. Ale cožpak právě to není smyslem kontrolních mechanismů?

Specialisté na biologické zbraně se obávají, že se Spoje­né státy „nebudou chtít podřídit protokolu, protože mají v plánu pokračovat ve vývoji a expanzi svých tajných pro­gramů“. To je pochopitelně v naprostém rozporu s mezi­národními úmluvami. Dále zdůraznili, že „Washinghton za celou dobu neukázal, že by měl sebemenší zájem na přípravě protokolu akceptovatelného pro farmaceutický průmysl“. Zato vše nasvědčuje tomu, že Američané mají zájem o mimořádně odolný kmen antraxu. S vysokou pravděpodobností „už iniciovaly rozsáhlý výzkum v ně­kolika laboratořích“, což je jasné porušení všech úmluv. Pokud je tomu tak, pak „ostatním státům nezbude jiná možnost, než je následovat“. Proliferace nebezpečných biologických technologií bezpochyby „několikanásobně zvýší riziko, že se biologické zbraně dostanou do ruky teroristům“. Tatáž obava vyznívá i z Hartovy a Rudmanovy zprávy, která se zabývá možným teroristickým útokem proti USA.³⁶

Bushova administrativa už předem oznámila, že „do budoucna nehodlá respektovat některá ujednání“ Úmlu­vy o nešířeni jaderných zbraní z roku 1970 (Nuclear Non–Proliferation Treaty; NPT), konkrétně se mluvilo o Člán­ku VI. Úmluva je přitom nejzásadnější dohodou týkající se nukleárních zbraní. Je jednou z mála, které měly ně­jaký efekt, i když bohužel pouze částečný (pět rozhodu­jících jaderných mocností se jí nepodřídilo). Článek VI apeluje na jaderné mocnosti, „aby zahájily jednání, jež by vedla k úplnému zastavení závodů ve zbrojení“. Bushova administrativa se postavila také proti Dohodě o antibalistických střelách a Dohodě o úplném zákazu jaderných zkoušek. Dále se postarala o zmrazení příprav konferen­ce OSN, jejímž předmětem mělo být jednání o omezování Černého obchodu s konvenčními zbraněmi. Jak prohlásil Bushův vyjednavač John Bolton, americká vláda nehodlá „podporovat lobby mezinárodních nebo nevládních orga­nizací“. Domyslet si, co za tím je, asi není až tak složité.

Po uvedení velké imperiální strategie v září 2002 se Bushova administrativa zaměřila na maření jednání týkají­cích se posílení Konvence o omezení biologických zbraní. Celé čtyři roky všechna jednání systematicky bojkotovala. Kromě jiného se jí podařilo zablokovat také obnovení rati­fikace Ženevského protokolu z roku 1925, který zakazuje bojové použití jedovatých plynů a biologických zbraní.

A to ještě zdaleka není všechno. Bushově administrati­vě kritika vyčítá, že se postavila proti Kjótskému protoko­lu. V tomto případe vláda argumentovala tím, že kdyby se podřídila, poškodilo by to americkou ekonomiku. Uváží-me-li, že rozhodnutí bylo plně v souladu s ideologií, kte­rou vláda prosazuje, pak kritika vyznívá vlastně poněkud překvapivě. Cožpak nejsme každodenně utvrzováni ve víře v neoklasický tržní systém, v němž jedinec funguje pouze jako producent zisků? Pokud nedochází k velkým zvratům, tak by měl trh reagovat na přání těch, kteří mají „hlas“. Podotýkám., že síla hlasu, stejně jako hodnota osobních zájmů, se poměřuje dolary. Zájmy těch, co volit nemohou, mají hodnotu nulovou. To se týká například budoucích generací. Jestliže na prvním místě stojí maxi­malizace zisku hnaná našimi sobeckými potřebami, kte­ré jsou nám vnucovány zvenčí, je zcela logické, že nám nevadí zničená budoucnost našich dětí. Možnost přežití snižuje nejenom urputné úsilí zaměřené na oslabování institucionálních struktur budovaných za účelem utlu­mení negativních důsledků tržního mechanismu, ale také intenzivní, cílená eroze kultury soucitu a solidarity, z níž tyto instituce vycházejí.

Současné trendy nahrávají pesimistickému scénáři o katastrofě, která by mohla přijít dříve, než se nadějeme. Také tento scénář logicky vyplývá z povahy současné dok­tríny a institucí.

Přes to všechno, co bylo řečeno, není takový pesimis­mus úplně namístě. Ve hře jsou ještě další faktory, které mohou budoucnost ovlivnit. Jedním z velmi pozitivních trendů je například vzrůstající zájem veřejnosti o proble­matiku lidských a občanských práv (například práv men­šin), který se projevuje už od 60. let. Prokazatelně odpo­vědnější přístup projevujeme také tím, že se zajímáme, jaké dědictví tu po nás zůstane příštím generacím. To je patrné například z rozvoje ekologických iniciativ, které neustále posilují svoji pozici. Nikdy předtím jsme nepro­jevili tolik ochoty řešit, jak jsme získali území, které po­važujeme za svůj domov, a co se stalo s jeho původním obyvatelstvem. Solidární hnutí amerického mainstreamu, které se během 80. let aktivně zajímalo o dění ve státech Střední Ameriky, znamenalo historický průlom. Nikdy dříve se tolik lidí z imperiální společnosti osobně neanga­žovalo na pomoc obětem přímo v postižených oblastech – mnoho lidí se tehdy rozhodlo do těchto míst odejít, aby zde žili po boku obětí. Právě na tato hnutí navázaly dneš­ní mezinárodní solidární organizace, které v současnos­ti působí na mnoha místech po celém světě, především ve státech s represivními režimy, u nichž vzbuzují zlobu a strach. Dost často své členy vystavují velkému riziku, v některých případech jde i o život. V poslední době se také formují hnutí, která sledují dodržování práv. Jejich zástupci se sešli během zasedání Světového sociálního fóra. Také tyto organizace jsou – co do pole působnos­ti a rozsahu – zcela novým fenoménem. A právě z těch­to kořenů vychází „druhá světová supervelmoc“, kterou dnes už nikdo nemůže ignorovat.

V moderní historii existuje několik mezníků, které znamenaly pozitivní zlom ve vývoji lidských práv a demo­kratických kontrolních nástrojů. Valná většina z nich ne-vzešla z vůle osvíceného vládce, ale naopak z vůle lidu. Optimista by jistě zdůraznil – a měl by zřejmě pravdu -, že na lidská práva je kladen čím dál větší důraz. Nedá se sice mluvit o nějakých revolučních změnách, ale obecný trend je celkem zřejmý. V dnešní době je toto téma nanej­výš aktuální. Globalizace se svými negativními dopady vy­burcovala občany a aktivisty na jihu, k nim se později při­pojila veřejnost bohatých průmyslových společností. Tak velkou skupinu už nelze přehlížet. Bylo to poprvé, kdy se začala budovat spojenectví už na základní úrovni. To je obrovský krok dopředu. Hlasy těchto lidí dosáhly něko­lika úspěchů – někdy dokonce způsobily změnu politic­kého rozhodnutí. I když asi nelze konstatovat „revoluční změny týkající se lidských práv“, jak o nich mluví někteří západní intelektuálové, v některých případech měla tato hnutí vliv na redukci státního násilí.

Je nesmírně důležité, aby se hranice soucítění a soli­darity tímto způsobem rozšiřovaly i nadále. Dovolím si tvrdit, že budoucnost našeho ohroženého druhu z velké části záleží právě na angažované veřejnosti.

Jsou dvě možné cesty, po kterých, se můžeme vydat. První je cesta hegemonie. Je to cesta vyšinuté doktríny, která s sebou nese riziko, že přivede lidstvo do záhuby. Druhá je cesta víry v „lepší svět“ – tak ji popisuje Světo­vé sociální fórum. Vede přes zpochybňování vládnoucích ideologických režimů a hledání konstruktivních alterna­tiv pro staré myšlení, jednání a instituce. Dnes ještě nikdo nemůže říct, kterou cestu lidstvo nakonec zvolí. Histo­rie poskytuje určitý návod. Měli bychom si uvědomit, že dnes je v sázce mnohem víc.

Bertrand Russell kdysi pronesl temnou vizi o tom, jak si představuje světový mír:

Trvalo celé věky, než evoluce pokročila od neškodných trilobitů, a motýlů k Neronům, Čingischánům a Hitlerům. Pevně doufám, že to, k čemu dospěla, je jen přechodnou noční můrou, která brzy pomine. Život na zemi se brzy vyčerpá a vše se zas ponoří do klidu a míru.

 Není pochyb o tom, že tato vize vystihuje určitý roz­měr, který naše realistické uvažování není schopné po­chopit. Podstatné je, zda se z onoho zlého snu dokážeme probudit dřív, než zachvátí úplně vše, a také to, nakolik se nám v tomto světě podaří zakotvit mír, spravedlnost a naději.

Hegomonie nebo přežití – Americké tažení za globální nadvládu; Noem Chomsky; Překlad Adéla Vopěnková; Vázaná, 352 stran, 299 Kč, ISBN 80-204-1351-0, edici Myšlenky; První vydání v nakladatelství Mladá Fronta.

 Knihu lze získat na adrese: http://www.mf.cz/

Zdroj: Prefer-statement.info

Knihy o 11. září 2001:

• Daniel Solis: Usáma bin Ládin, mrtvý nebo živý? Uvedení českého vydání knihy v optice aktualit
• Philip Marshall: Falešná vlajka 11. září
• David Ray Griffin: Nový Pearl Harbor – 11. září a vláda George Bushe – Znepokojující otázky
• Michel Chossudovsky: Válka a globalizace – Pravda o 11. září
• Meyssan Thierry: Velký podvod (Nakladatelství Motto)
• Jirí Mašek: Mráz přichází z Bílého domu 
• Mojmír Babáček: 11. září a tajné služby (Promyšlený podvod)

Její hodinky a i ostatní hodiny poblíž se zastavily v 9:30 – 9:31 ráno.

Komise zabývající se 11. zářím oznámila, že „ne později než v 9:18 Federální úřad pro letectví v Indianopolis v Clevelandu a Washingtonu nevěděli o letu 77, že chyběl a že dvě letadla narazila do budov WTC.“

Proč nefungovala žádná protivzdušná obrana? Ptá se Gallop, nebo poplach varující lidi uvnitř Pentagonu?

Gallop byla instruována úředníky, aby svůj příběh neříkala na veřejnosti. Obdržela také e-mail od reportéra z Fox News, kterému bylo řečeno Pentagonem, aby s ní nedělal rozhovor.

Gallop nyní věří, že úředníci uvnitř Bushovy administrativy se na zničení WTC a třetí budovy WTC 7 domluvili. Ta spadla v 17:20 toho dne a byly zde předem umístěny trhaviny, které explodovaly poté, co do budov narazila letadla.

5.4. 2011 v 11 ráno u federálního soudu na 141 Church street v New Heaven, Connecticut, bude slyšení případu April Gallop versus Cheney, Rumsfeld a Meyers, kde proběhne odvolací soud pro druhé kolo.

Případ Gallopové spoléhá ve skutečnosti na všechny formy důkazů přípustných u soudu, ale významné je, že publikované vědecké důkazy spoléhají na rozbušky nalezené po útocích v rumišti. Celkově je případ posuzován podle vládní hypotézy, že budovy se zbortily díky ohni v kombinaci s nárazy letadel – což je ale vědecky neudržitelné.

Navíc Gallopová bude předváděním fotografických a dalších fyzických důkazů, jakož i výpověďmi mnoha vojenských a civilních přeživších demonstrovat nemožnost toho, aby přežila útok na Pentagon, kdyby se odehrál tak, jak vláda a zástupci obrany tvrdí. Německý federální soudce Deiter Diseroth v prosinci 2009 uvedl, že: „žádný nezávislý soud nepoužil právní postup ke zhodnocení dostupných důkazů o tom, kdo byl za útoky zodpovědný.“ Řekl také, že: „pro ústavní stát není přijatelné…prohlásit za válku bombardování cizí země a nazvat to vojenskou okupací,“ aniž by nejprve identifikoval podezřelého.

Diseroth také řekl, že USA „bylo pod tíhou důkazů“ že za útoky byl zodpovědný Usáma bin Ládin, ale FBI připouští, že nemá žádné důkazy, které by to před soudem podepřely.

April: „Byla jsem tam a nikdy jsem neviděla žádné letadlo, dokonce ani jeho trosky. Usuzuji, že příběh o letadle je jen k vymývání mozků lidí.“

„But I was there and I never saw a plane or even debris from a plane. I figure the plane story is there to brainwash people.“

William Veale

Centrum spravedlnosti pro 11. září

PR Newswire

překlad: Karel Rašín

Zdroj: http://www.exopolitika.cz/

V září 2001 slíbil tehdejší ministr zahraničí Colin Powell, že předloží tyto důkazy, ale den poté změnil svůj názor a prohlásil, že většina důkazního materiálu spadá do režimu „tajné“.

V říjnu téhož roku, britský premiér Tony Blair předložil důkazy, že bin Ládin a Al-Kájda plánovali a provedli útoky 11. září, ale dodal „tento dokument nepředstírá, že představuje důvod k obžalobě Usámy bin Ládina v soudním dvoře.

Britská tajná služba, podle ex-zpravodajce Wayne Madsena, v únoru roku 2002 informovala svou vládu o infiltraci Mossadu do tří buňek Al-Kájdy, konkrétně buňky Atta-Mamoun Darkanzali v Hamburku a buňky na jižní Floridě a v Arabském Emirátu Šardžah. Tyto informace byly donedávna veřejnosti zatajovány. Buňky pak jednaly na povel agentů Mosadu, rodilých Jemenců a Egypťanů, kteří předstírali, že jsou prostředníky Usámi bin Ládina a stojí pod jeho přímým velením.

Akta FBI, která učinila z bin Ládina „nejhledanějšího teroristu“ vůbec neuvádí útoky z 11. září. Mluvčí FBI, Rex S. Tomb to vysvětlil skutečností, že FBI nikdy neměla dostatečné důkazy, které by jednoznačně spojovali bin Ládina s událostmi z 11. září.

Na videu z prosince 2001 je vidět Usáma bin Ládin, jak se útoky na Pentagon a WTC pyšní. Nicméně byla autenticita této videonahrávky záhy zpochybněna odborníky jako je profesor z Duke University, Bruce Lawrence, který toto video veřejně označil jako falešné.

Mohla Al Kájda uskutečnit tyto útoky? Washington Post uvedl, že letadlo, které narazilo do Pentagonu, bylo pilotováno s mimořádnou odborností. New York Times naproti tomu nazvalo údajného pilota Hani Handžura „žákem, nápadným svou neschopností“.

Dvojčata, tedy dvě nejvyšší budovy světového obchodního střediska na dolním Manhattanu údajně spadly výhradně kvůli nárazu letadla, gravitace a hoření leteckého paliva. Bez výbušnin.

Ale 118 členů požárního sboru Nového Yorku vypovídalo o masivních explozích v obou budovách (do té doby, než jim to bylo prostřednictvím kontroverzního Jamese Woolseyho, bývalého ředitele CIA a svého času zmocněnce FBI pro boj s terorizmem, pod extrémními sankcemi oficiálně zakázáno).

Organizace „Vědci pro pravdu o 11. září“ interpretuje náhlý, symetrický a přímočarý kolaps věží a přilehlé budovy WTC 7, jako možný pouze prostřednictvím řízené demolice, jak bylo dokumentováno v Griffinově knize z roku 2009 „Záhadný kolaps budovy WTC 7“ (The Mysterious Collapse of World Trade Center 7: Why the Final Official Report About 9/11 Is Unscientific and False). Stejně tak, jako se 1500 členů organizace „Architekti a inženýři za pravdu o 11. září“ shoduje na tom, že útoky nebyly dílem Al-Kájdy.

Nelze než souhlasit s autory, kteří se věnují kritice oficiální verze útoků z 11. září, že válka s terorizmem je naprostou konstrukcí, založenou na dobře zprostředkované iluzi o jednom muži, bin Ládinovi, který mazaně obelstil celý bezpečnostní aparát Spojených států amerických, dotovaný 40 miliardami dolarů ročně.

Teroristické útoky vedené pod falešnou vlajkou byly oblíbeným fíglem přísně tajných jednotek NATO zvaných GLADIO v boji proti západoevropským levicovým hnutím během druhé poloviny 20 století, tedy do pádu tzv. železné opony.

Válka s terorizmem jetotiž ve skutečnosti dobyvačnou válkou o zdroje nerostného bohatství. Globalizace je poslední ztečí nového světového pořádku, kterého prominentními nástroji jsou světová finanční centra a vojensko-průmyslové komplexy.

Jak paradoxní se může zdát, že český ministr zahraničí veřejně popřeje administrativě SSA po oznámení, že byl Usáma bin Ládin zastřelen myslivecké „lovu zdar“ a předseda vlády ČR hovoří ve svém tiskovém prohlášení k této události o právu a lidském životě způsobem: „Smrt Usámy bin Ládina je významným milníkem v boji proti terorismu… Je to jasný signál všem osobám bez úcty k právu a lidským životům kdekoli na světě“. Neměla by přitom ve správné demokracii být jakákoliv vražda odsouzena, nikoliv aplaudována? Neměl by každý podle hodnot právního státu mít právo na řádný proces a právo na obhajobu? Politici západních demokracií občanům ale při této příležitosti ukázali, že demokratické hodnoty jsou jen fiktivní a právní principy se nemusí uplatňovat tam, kde to není vhodné, tedy kde to není ve státním zájmu.

Zajímavý byl oproti tomu názor jednoho člena kabinetu prezidenta České republiky, který se po zveřejnění údajného dopadení a zabití bin Ládina o něm vyjádřil jako o mediální fikci „Bin Ládin je pohádka pro dospělé,“ prohlásil prezidentův poradce Petr Hájek. Tento názor je stejně poučný, jako ony dva předešlé, nicméně se pohybuje mnohem blíže realitě, ať už je to diplomaticky únosné, domyšlené, či nikoliv…

Ona rétorika, která schvaluje a obhajuje mimosoudní vraždu, jen nahrává zvrácenému vidění světa, které je dlouhodobě prezentováno, ba co více – vnucováno veřejnosti proto, aby otupilo všeobecné mravní cítění a napomáhalo tím ke krutostem, které jsou s obrovským cynismem páchány všude po světě, paradoxně právě ve jménu lidských práv a demokracie. Výstižně to dotvrzuje komentář, který ku příležitosti údajné exekuce bin Ládina učinil předseda zahraničního a obranného výboru Knesetu, bývalý ministr obrany a velitel generálního štábu Izraele, Shaul Mofaz, když vzápětí volal po dalších mimosoudních popravách řady palestinských teroristických vůdců a připomenul, že SSA s popravou bin Ládina de facto přijali izraelskou strategii mimosoudní vraždy individuálních nepřátelských cílů.

Úder pod pás uštědřil prezidentu Obamovi naopak íránský ministr zpravodajství, Heidar Moslehi, který 8 května 2011 prohlásil, že Teherán má spolehlivé informace o tom, že „bin Ládin zemřel v důsledku nemoci již před časem“.

Griffinova kniha Usáma bin Ládin: Mrtvý nebo živý, i nepřipravenému čtenáři zprostředkovává ucelený pohled do politických manipulací s informacemi a mediálních hrátek s veřejným míněním. Kniha dobře rozkrývá, jaká je pravděpodobnost, že Usáma bin Ládin zemřel záhy po útocích z 11. září na nedostatečnost ledvin a jak a kým mohl být mediálně udržován při životě, proto aby v pravý čas vydal to pravé poselství, které by v případě potřeby podpořilo politický režim Spojených států.

Šedá eminence této podivuhodné operace by podle autora, který se v knize opírá o názory prominentních investigativních novinářů, mohl být Karl Rove, politický manažer Bílého domu za dob vlády George W. Bushe, osoba blízká „Projektu pro nové americké století“ (PNAC).

Hned od uchopení moci nově zvoleným prezidentem Barakem Obamou, se otázka, zdali je bin Ládin mrtvý, či živý, stala znovu významnou prioritou. George W. Bush sice řekl, že chce bin Ládina živého, či mrtvého, ale bylo zřejmé, že to nemyslí úplně vážně. Nejen, že to i veřejně přiznal, ale potvrdil to zároveň i odklonem většiny vojenských kapacit na Irák. Bush si to samozřejmě mohl dovolit, protože věděl, že bin Ládin nejen že neměl nic společného s 11. zářím, ale byl tehdy pravděpodobně také již po smrti.

Od samého začátku svého prezidentování se Barak Obama a jeho administrativa tvářila naopak, jakoby Usáma byl strůjcem útoků z 11. září a byl stále naživu (dokud jej nenechali zavraždit téměř v přímém přenosu, během speciální vojenské operace v pákistánském Abottábádu).

Obamova odhodlanost oživit fantóma mezinárodního terorizmu, který měl jako společný feindbild sjednotit roztříštěnou společnost, těžce zkoušenou hospodářskou krizí a špatnými vyhlídkami na lepší časy, je manifestována například ve zpravodajství deníku Washington Post z listopadu 2008, ve kterém zaznělo, že nově zvolený president Barak Obama hodlá obnovit pátrání po Usámovi. „To je náš nepřítel“, řekl jeden prezidentský poradce, „a měl by být naším hlavním cílem“

V projevu z Bílého domu dne 25. Března roku 2009, prezident Obama řekl : „Al-Kájda a její spojenci – teroristé, kteří plánovali a podporovali útoky z 11. září, jsou v Pákistánu a Afghánistánu. Četné zpravodajské analýzy varují, že Al-Kájda aktivně plánuje útoky na domovinu Spojených států ze svého úkrytu v Pákistánu. Al-Kájda a její extremističtí spojenci se přesunuly přes hranici do vzdálených oblastí pákistánského pohraničí. To zcela určitě zahrnuje i vedení Al-Kájdy : Usámu bin Ládina a Aymana al-Zawahiriho.“

Obama se pravidelně odvolává na zpravodajství rozvědky, které neustále situovaly úkryt Usámi do pohraniční oblasti Pákistánu. Rozšíření vojenských aktivit, zejména odstřelování cílů v této oblasti z bezpilotních letounů vysloužilo válce v Afghánistánu nový přídomek – «The AfPak war».

Po oficiálním oznámení zabití bin Ládina ztrácí válka v této oblasti své racionále. Budoucnost ukáže s jakou motivací Obamova administrativa k této operaci, při které přišla o neviditelný vrtulník v hodnotě 60 milionů dolarů, přistupovala. Jedním z motivů by mohlo být ukončení války, důvody by mohly být prozaické – protože SSA je na pokraji bankrotu. Jiným důvodem by mohlo být naopak rozšíření války. V situaci, ve které se ale Obama nachází lze motivy hledat spíše ve vnitropolitické sféře.

Na druhé straně celých deset let nikomu nevadilo, že Usáma odmítal odpovědnost za útoky z 11. září a FBI to i uznávala, s tím, že přímé důkazy skutečně neexistují.

Na druhé straně ukázala například aféra Van Jones, že pokud někdo ve Spojených státech podepíše, že nevěří oficiální verzi událostí z 9/11, tak není považován za schopného práce ve státní správě. Role, kterou hrál agent Mosadu Dominik Suter při atentátech WTC, nicméně nebyla dodnes uspokojivě objasněna.

Kniha Davida Ray Griffina je určena podle jeho vlastních slov, převážně lidem, kteří si myslí, mimo to, že věří v odpovědnost bin Ládina za útoky z 11. září, že válka v AfPaku je ospravedlnitelná, protože se musí zabránit tomu, aby bin Ládin (a jemu podobní) mohl plánovat a provádět další útoky na „svobodné země“. Mnoho takových lidí po přečtení knihy pochopí, že tato válka není nezbytná, neboť lze dokázat, že Usáma bin Ládin byl již dávno po smrti.

Toto je nyní konečně definitivně a s velkou pompou potvrzeno také samotným prezidentem Obamou, který to veřejně před celým světem prohlásil, aby tím získal kredit pro svoji politiku laureáta Nobelovy ceny míru. Nicméně četné rozpory v podání událostí kolem údajného dopadení krále všech teroristů speciálními jednotkami NAVY SEALS, odporující si oficiální informace Bílého domu o tom, co se během tajné ilegální vojenské operace v Abbottábádu odehrálo, jen nahrávají dalším konspiračním spekulacím o nevyjasněných skutečnostech. Zajímavé je zejména to, že vlastně neexistuje tělo bin Ládina, protože bylo údajně vhozeno jednotkami, které jej zabili a jeho tělo zabavili, do moře proto, aby nelákalo jeho příznivce k uctívání!

Od vzniku Tavistockého institutu na základech Wellington House v Londýně, je klam, lež a manipulace nejúčelnějším nástrojem práce s veřejným míněním a neodmyslitelným soukolím podněcování mas k ničivým válečným dobrodružstvím po celém světě. V době, kdy lidé, kteří se těší bezprecedentnímu blahobytu a bezpečí post-průmyslové konzumní společnosti, zůstávají chladnými, že se v oblastech bohatých na nerostné suroviny systematicky vraždí nevinní lidé, civilní obyvatelstvo, vládnoucí rody a domobranci, pod záminkou obhajoby lidských práv, svobody a demokracie, je kniha Davida Ray Griffina poplašným zvoncem, který má probudit čtenáře z letargie a naivní důvěřivosti tomu, že se moderní války, které se nyní válčí, odehrávají pro jeho dobro a za obranu vysokých mravních hodnot vyspělé západní civilizace.

Tyto hodnoty jsou jen zástěrkou nestřídmé chamtivosti a touze po ještě větší moci několika málo jedinců, kteří doufají v brzké nastolení nového světového pořádku, prostřednictvím kterého se s pomocí jimi ovládaného vojensko-průmyslového komplexu a centrálních finančních institucí, stanou pány a vládci celého světa. Za použití „všech dostupných prostředků“ (jako jsou lidská práva s plochou dráhou letu, munice z ochuzeného uranu, bílý fosfor, mini-nukleární zbraně, penetrátory – MOP, neviditelné a dálkově ovládané bezpilotní letouny, atd.) a vždy na úkor obyčejných lidí, jak na straně obětí, tak na straně daňových poplatníků pachatelů. Je zřejmé, že dnes není čas na důvěru v „oficiální verze“.

Zdroj: Disident Press,  knihu lze objednat zde>>

„Usáma bin Ládin je mrtvý,“ říká Bhuttová

V prominentní pákistánské rodině se 21. června 1953 narodí Bénazír Bhuttová (1953–2007). Je to první dítě Zulfikara Alího Bhutto (1928–1979) a jeho ženy Begum Nusrat Isfahani (*1929). Po získání základního školního vzdělání odchází studovat do Spojených států. Absolvuje s vyznamenáním politologii na Radcliffově fakultě Harvardovy univerzity. „Byla to nejšťastnější léta mého života,“ vzpomíná později a dodává: „Formovala základ mého demokratického přesvědčení.“ Ale ani tím se nevyčerpává její další vzdělávání, protože záhy odchází do Velké Británie, kde na Oxfordu v letech 1973 až 1977 studuje filozofii, politologii a ekonomiku. A ještě navíc si přidává další postgraduální studium, tentokrát kurs v oboru mezinárodního práva a diplomacie. Je zde velmi populární, a to nejen kvůli svým vědomostem, ale i díky své ženské přitažlivosti. Ani není divu, když ji v prosinci 1976 zvolí jako předsedkyni debatního spolku Oxford Union. Stává se tak vůbec první asijskou ženou, která stojí v čele této prestižní společenské organizace.

Nemá na politiku věk
Je to období, kdy její otec Zulfikar Alí zastává vrcholné politické funkce v její vlasti. Bénazír se vrací do Pákistánu v červnu 1977 a chce vstoupit do diplomatických služeb. Otec na ni ale tlačí, aby raději usilovala o zvolení do parlamentu. Bénazír má ale smůlu, nemá na vysokou politiku ten patřičný věk. Dělá proto zatím svému otci poradce. Právě po jejím návratu ze studií domů se Bénazír dostává do víru událostí, které vyústí ve vojenský převrat vedený generálem Muhammadem Zijáulem Hakem. Dozvídá se věci, které jejím hluboce demokratickým smýšlením silně otřásají.

Konspirace na otce
Jde především o politický podvod, když jsou násilně shora anulovány výsledky voleb, ve kterých otcova Pákistánská lidová strana (PPP) strana získává vítězství. Zadruhé se jedná o křivé obvinění otce, že prý má na svědomí potírání demokratických svobod v zemi a disidentů ve vlastní straně. Zejména na něho svalují konspiraci, která vede k zavraždění otce opozičního politika Ahmeda Razy Kasuriho, jenž je v autě omylem zastřelen namísto syna. Tak je její tatínek v atmosféře výjimečného stavu v zemi 5. července 1977 zatčen a postihu se nevyhne ani rodina.

Domácí vězení s tvrdými podmínkami
Bénazír je společně s matkou ve stejný den internována v takzvaném „politickém táboře“. Ačkoliv je na veřejnosti řečeno, že se jedná pouze o „domácí vězení“, ve skutečnosti jsou zde životní podmínky – jak posléze vzpomíná Bénazír – „mimořádně tvrdé“. Jejího otce válečný soud podle stanného práva odsuzuje k smrti. Přes protesty domácí a světové veřejnosti, včetně četných významných osobností, je 4. dubna 1979 popraven. Bénazír je propuštěna až po pěti letech. Od vlády dostane souhlas k opuštění Pákistánu. Odletí do Londýna, kde se okamžitě ujme role vůdkyně otcovy Pákistánské lidové strany (PPP) v exilu.

Mrtvola v jezeře
Je jí sice teprve jedenatřicet let, ale přesto již má hodně cenných zkušeností a je vyzbrojena i svými přirozenými schopnostmi vést rozhodný politický zápas. Navíc zůstává jako jediná z celé nešťastné rodiny, kdo může převzít po otci štafetu. Bénazír má dva bratry – Mira Murtazu (1954–1996) a Šahnawáze (1958–1985). Oba jsou zabiti za nevyjasněných okolností. Mrtvola druhého je nalezena v roce 1985 v jeho apartmá na francouzské Riviéře. První z obou bratří, Mir Murtaza, má být otcovým nástupcem. Po událostech roku 1977 je nucen uprchnout ze země. Nejdříve utíká do sousedního Afghánistánu. Pak žije v několika hlavních městech zemí Středního východu, odkud vede kampaň proti pákistánskému vojenskému režimu, a zároveň zakládá militantní skupinu nazvanou al-Zulfigar. Ve své vlasti je velmi oblíbeným a v roce 1993 vyhrává volby. Jeho život o tři roky později ukončí kulka neznámého střelce, a to opět za okolností, které zůstávají zahaleny tajemstvím.

Vdavky s budoucím prezidentem
Když se v roce 1986 začínají v Pákistánu uvolňovat tuhé podmínky pro politickou činnost, rozhodne se Bénazír k návratu. Okamžitě se pouští do veřejných projevů, na které přicházejí stále větší davy posluchačů. Chtějí slyšet její program zaměřený na demokratizaci i vylepšení neutěšené hospodářské situace v zemi. V průběhu této intenzivní politické činnosti si ještě najde volný čas pro svoji ryze soukromou záležitost. Ta, jak se později ukáže, zanechává svoji stopu i v budoucím vývoji země. Dne 18. prosince 1987 se Bénazír v Karáčí provdává za muže jménem Asif Alí Zardárí (*1955). Je to budoucí pákistánský prezident. Mají spolu tři děti: Bilawal, Bakhtawar a Asifa.

V pětatřiceti premiérkou
Diktátor Zijául Hak letí 17. srpna 1988 s několika vojenskými pohlaváry v letounu, který exploduje na trase nedaleko Bahávalpuru v provincii Paňdžáb. Všichni cestující na palubě jsou zabiti. A jelikož je mezi oběťmi i Arnold Raphel, americký velvyslanec v Pákistánu, zavdává to podnět ke spekulacím o spiknutí. Když 16. listopadu téhož roku proběhnou v Pákistánu volby – nutno zdůraznit první relativně svobodné po dlouhé době – vítězem se stává blok vedený stranou PPP v čele s Bhuttovou. Tak se pětatřicetiletá Bénazír po složení slibu dne 2. prosince 1988 stává předsedkyní pákistánské vlády. Je vůbec první ženou v čele kabinetu v dějinách této země a také vůbec nejmladší osobou zastávající tento vrcholný exekutivní post.

Exil v Dubaji
Bhuttová tuto funkci vykonává asi 20 měsíců a je pak odvolána tehdejším prezidentem Ghulámem Khánem (1915–2006) kvůli údajnému obvinění z korupce. Ale v roce 1993 je opět jmenována do stejné funkce. Nicméně i v tomto druhém funkčním období ji pronásledují kontroverzní jevy. Na jedné straně jí přičítají finanční a morální podporu Tálibánu v Afghánistánu, od čehož si slibuje nastolení stability v této sousední zemi. Ale na straně druhé je fakticky nucena z funkce odejít z obdobných důvodů jako v roce 1989. Odchází do exilu v Dubaji, kde zůstává až do 18. října 2007, kdy se vrací do Pákistánu. Je to po dohodě s tehdejším prezidentem Parvízem Mušarafem (*1943), jenž jí zaručuje stažení všech obvinění z korupce.

Osudové shromáždění
Bénazír Bhuttové je v době návratu do vlasti 54 let. Opět se cítí ve skvělé formě a znovu vstupuje na politické kolbiště. Jelikož se blíží parlamentní volby v lednu 2008, tak aktivně vystupuje, zúčastňuje se celé řady schůzí a shromáždění, kde získává cenné politické „body“. Zdá se, že má největší šanci stát se potřetí vítězkou a premiérkou. S tímto předsevzetím jede 27. prosince 2007 do Ráválpindí. V milionovém velkoměstě na východě provincie Paňdžáb se koná velké předvolební shromáždění. Po jeho skončení Bénazír usedá do otevřeného vozu a ve stoje pozdravuje aplaudující davy.

Výbuch byl v pět
Avšak kolem 17. hodiny se ozve několik výstřelů a následná detonace. Bénazír Bhuttová je těžce zraněna. Na místě zůstává 20 mrtvých. Sebevražedný atentátník, který na premiérku dvakrát vystřelí a pak se sám vyhodí do vzduchu, náleží podle zjištění vyšetřovatelů ministerstva vnitra k islámské sunnitské skupině Lashkar-e-Jhangvi. O té je známo, že udržuje těsné kontakty s al-Kajdou. Jedná se o skupinu, na jejímž kontě jsou podle pákistánské vlády stovky zabitých lidí a kterou v roce 2001 tehdejší prezident Parvíz Mušaraf zakazuje.

Je vláda viníkem?
Bénazír Bhuttová umírá v 17.35 místního času ve všeobecné nemocnici v Ráválpindí. Zpráva o jejím skonu vyvolává nejen v zemi, ale prakticky po celém světě velký šok. Kdo asi stojí za takovou bezohlednou likvidací populární politické osobnosti, navíc ženy a matky tří dětí? Odpověď se nachází, tak jako v celé řadě předešlých příběhů v tomto Speciálu, v říši dohadů, záhad a spekulací. Podle pákistánské vlády stojí za jejím zabitím organizace al-Kajdá, která se tak snaží destabilizovat situaci v zemi. Avšak podle jejích příznivců je prý hlavním viníkem samotná vláda anebo některé vládní kruhy.

Agent vrahem teroristy
Bénazír Bhuttová se ovšem sama postará o senzaci, která rovněž může představovat jednu z příčin, proč se atentátník o jejím osudu rozhoduje zrovna takto. Premiérka totiž dává interview reportérovi Davidu Frostovi z televizní stanice al-Džazíra, a to 2. listopadu 2007 – tedy jen asi sedm týdnů před atentátem. Vyvolává velké překvapení, když říká, že Usáma bin Ládin (*1957) již není mezi živými. Za muže, který ukončí jeho život, naprosto otevřeně označuje militantního islámského dobrodruha Omara Sheikha (*1973), který je znám jako Ahmed Omar Saíd nebo Mustafa Muhammad Ahmad. Bývalý pákistánský prezident Parvíz Mušaráf ve své memoárové knize In the Line of Fire: A Memoir z roku 2006 tohoto muže označuje za několikanásobného agenta, mimo jiného prý vycvičeného britskou tajnou službou MI6.

Žije, nebo nežije?
Slova premiérky o zabití tolik hledaného vůdce al-Kajdy ovšem mohou mít dalekosáhlé důsledky. Nutno vzít do ruky kalendář a počítat. Zmiňovaný Ahmed Omar Saíd je totiž pákistánskou policií zatčen, a to 12. února 2002. Jestliže by tedy měl být Usáma bin Ládin vskutku zabit tímto mužem, pak vyvstává logická otázka. Proč se pak vede ještě několik dalších let válka v Iráku a umírají v ní i tisíce mladých Američanů? Cožpak není proklamovaným cílem této války dopadení nebo zlikvidování Usáma bin Ládina? Možná je vše úplně jinak a vůdce al-Kajdy žije.

Musí se umlčet
Toto tvrzení Bhuttové představuje otřes celé konstrukce zdůvodňující nutnost války proti terorismu na irácké půdě. Právě to může být jednou z příčin, proč se spekuluje také o jejím umlčení ze „širších mezinárodních souvislostí“ Další záhadnou otázkou ovšem zůstává, proč velmi zkušená politička, vycepovaná i anglickou diplomatickou školou, je natolik neopatrná, že vůbec pronáší výrok tak explozivní povahy? Záhadné okolnosti kolem skonu Bénazír Bhuttové stále trvají. Mluvčí teroristické organizace al-Kajdá v Pákistánu tvrdošíjně odmítá účast na atentátu. Ovšem vláda trvá na svém stanovisku z 29. prosince 2007, že tito teroristé mají rozhodující podíl na zavraždění premiérky.

Bouchne se o střechu
Zároveň se i v samotných nejvyšších kruzích v Islamabádu nejen dohadují, nýbrž i zuřivě hádají o to, kdo je viníkem a jak vlastně Bhuttová umírá. Podle vládních činitelů, kteří vycházejí z lékařské zprávy, skoná premiérka na následky váženého zranění hlavy o posuvnou střechu. Bhuttová totiž v otevřeném autě stojí, aby mohla lépe odpovídat na pozdravy kolem stojících davů. Když začne útok, premiérka si sedá a pokouší se střechu přiklopit, a tak se o zvedací zařízení zmíněné střechy těžce poraní. Lékařská zpráva nic neuvádí o tom, že by měla v těle nějaké kulky. Avšak její kolegové z vedení strany PPP sdělují před novináři, že mohou svědecky doložit, že příčinou smrti je střelné zranění. Tento postoj rozhodně sdílí také Sherry Rehmanová, osobní asistentka a mluvčí premiérky.

Nemocnice mlží
„Viděla jsem zranění způsobené střelnou zbraní na zadní části její hlavy a další ránu z druhé strany, kudy kulka vyšla,“ tvrdí Rehmanová a dodává: „Byla jsem mezi lidmi, kteří její tělo omývali před pohřbem. Nemohli jsme ji vlastně ani řádně omýt, protože rána stále trochu prosakovala. Ztratila velké množství krve.“ Rehmanová ovšem nezůstává jen u konstatování skutečnosti, které je svědkyní, nýbrž pokračuje a přímo obviňuje vládní činitele, že zatajují okolnosti atentátu. Říká: „Přinutili nemocnici změnit prohlášení. Nemocnice nikdy nevydala správnou zprávu. Ministerstvo vnitra tvrdí, že zemřela kvůli jakémusi nárazu proti zatahovací střeše auta. To je směšné, je to nebezpečný nesmysl, který zastírá to, co se opravdu přihodilo.“

Neobyčejný případ
Ministerstvo vnitra navrhuje opozici, aby se přesvědčila se o tom, co je příčinou smrti Bhuttové. Jeho mluvčí Džávid Ikbal Číma tedy nabízí možnost exhumace ostatků Bhuttové s provedením posmrtného ohledání. A to i přesto, že je známo, že s tímto postupem, a to ještě před pohřbem, nesouhlasí její manžel Ásif Alí Zardárí. Současně zmiňovaný představitel ministerstva vnitra znovu opakuje, že vláda má důkazy o tom, že za atentátem stojí vůdce pákistánské sekce al-Kajdy, kterým je Bajtulláh Mahsúda. Odmítá zahraniční pomoc při vyšetřování, když říká: „Toto není obyčejný kriminální případ, při němž bychom potřebovali pomoc mezinárodního společenství. Myslím, že jsme schopni to sami zvládnout.“

Na ženy neútočíme!
Jakoukoli spoluúčast pákistánské al-Kajdy na vraždě Bénazír Bhuttové však důrazně odmítá islámský duchovní Umar, jenž vystupuje jako tiskový mluvčí Bajtulláha Mahsúda: „Zásadně to popíráme. Lidé z našich kmenů dodržují určité zvyklosti. Na ženy neútočíme. Je to spiknutí, za nímž stojí vláda, armáda a tajná služba. Je to divadlo. Naše skupina vede boj pouze proti Americe a pákistánské státníky nepovažuje za své nepřátele.“ Pro agenturu AFP pak má Umar ještě telefonické sdělení. V něm vyslovuje lítost nad smrtí Bhuttové. Navíc zdůrazňuje, že je zcela vyloučeno, aby se militantní muslimové mohli dostat k Bhuttové přes silný bezpečnostní kordon na předvolebním shromáždění. Právě po jeho skončení je Bhuttová zavražděna.

Vítězství al-Kajdy?
„Bénazír nebyla osobností jenom v Pákistánu, ale také političkou uznávanou v zahraničí. Její smrt nás zarmoutila a šokovala,“ dodává Umar. Vláda ovšem trvá na svém. Dokazuje to i svým tvrzením z 28. prosince 2007, že její bezpečnostní služba zachycuje podivný telefonický rozhovor. V něm údajně Bajtulláh Mahsúd chválí aktéry atentátu. Podle zveřejněného přepisu tohoto telefonátu Mahsúd říká: „Byla to úžasná práce. Ti hoši, co ji zabili, byli odvážní.“ 28. prosince 2007 se nechává slyšet údajný mluvčí teroristické organizace al-Kajdá, když v internetovém vydání listu Asia Times popisuje smrt Bénazír Bhuttové jako vítězství al-Kajdy těmito slovy: „Je to naše první vítězství nad těmi, kteří se spojili s bezvěrci ze Západu v boji proti al-Kajdě a vyhlásili válku bojovníkům svaté války islámu mudžáhidům.“

—

Islamisté s jadernými zbraněmi
• Pákistánská islámská republika, stát v jižní Asii u Arabského moře, vznikl v roce 1947 vyhlášením nezávislosti Britské Indie a jejím rozdělením podle náboženského hlediska na dominia Pákistán (muslimský) a Indie (hinduistický).
• Podle odhadu z roku 2008 zde žije asi 173 milionů lidí na území, jehož rozloha činí 803 943 km čtverečních. Pákistánské obyvatelstvo tvoří řada národností, které jsou kulturně a jazykově odlišné – Balúčové, Paštunové, Sindhané, Paňdžábci.
• Většinou jsou to zemědělci a chovatelé dobytka. Z náboženského hlediska se drtivá většina hlásí k islámu (asi 95 procent veškeré dospělé populace s tím, že 80 procent jsou sunnité a 20 procent šíitové).
• V zemi se rozvíjí řada průmyslových odvětví, zejména těžební odvětví, chemie a petrochemie a již tradiční textilní průmysl (zpracování bavlny, vlny, hedvábí, lnu, juty). Pákistán je vlastníkem jaderné zbraně.

Útok na základny nevyšel
• Druhá indicko-pákistánská válka probíhá v prosinci 1971 a je vyvolána situací ve východní části Pákistánu, pozdějším Bangladéši, kde po volání veřejnosti po autonomii začne pákistánská armáda masakrovat stoupence bengálské Lidové fronty.
• Indická vláda se rychle rozhodne pro vojenskou akci. Pákistánci se snaží Indy předejít a pokoušejí se 3. prosince 1971 o překvapivý úder na indické letecké základny.
• Avšak indické vzdušné síly jsou v pohotovosti a pákistánský letecký útok skončí fiaskem.
• Výsledkem této války jsou dvě významné události: je vyhlášena nezávislá Lidová republika Bangladéš a v Pákistánu dochází ke změně režimu. Moci se ujímá Zulfikár Alí Bhutto.

Popraven za falšování výsledků
• Zulfikár Alí Bhutto (1928–1979), významný pákistánský politik a otec Bénazír Bhuttové, působí v letech 1963 až 1966 jako ministr zahraničí a obrany.
• V prosinci 1971 se stává pákistánským prezidentem a v této nejvyšší státní funkci setrvává do roku 1973.
• Pak je jeden rok předsedou parlamentu. V dalších čtyřech letech řídí vládu. Po vítězství ve volbách 1977 je obviněn poraženou politickou stranou Pákistánskou národní aliancí z falšování volebních výsledků.
• Vojenská rada v čele s generálem Zijáulem Hakem vyhlašuje v zemi výjimečný stav a Bhutto je zatčen.
• V roce 1978 se Hak stává prezidentem, zatímco Bhutta odsuzují k smrti a přes protesty veřejnosti i četných zahraničních politických osobností je 4. dubna 1979 popraven.

Prezident, který musí odstoupit
• Budoucí náčelník generálního štábu a prezident Pákistánu Parvíz Mušaráf pochází z Mohallah Kača Saad Ulláh, kde se narodí 11. srpna 1943.
• Vyrůstá v pákistánském Karáčí a pak v Turecku. Vystuduje pákistánskou vojenskou akademii a po jejím absolvování slouží u elitního dělostřeleckého pluku.
• V roce 1999 se uchází o přímý vliv na politické dění. Ve vojenském puči z 12. října 1999 sesazuje předsedu vlády Naváze Šarífa a přejímá veškerou moc.
• Dne 20. června 2001 slibuje „zavedení“ demokracie a stává se pákistánským prezidentem. Mušaraf tedy vstupuje naplno do politiky, ale to už se na podzim 2007 z nuceného exilu vracejí skutečné politické osobnosti, jako bývalí předsedové vlády Naváz Šaríf a Bénazír Bhuttová.
• Tyto lidi je třeba zastavit, vždyť se již blíží volby plánované na leden 2008. A tak v předstihu dne 3. listopadu 2007 vyhlašuje Mušaráf výjimečný stav. Pak vládne železnou rukou vojenského diktátora ještě několik měsíců.
• Avšak 18. srpna 2008 Mušaraf opouští prezidentský palác. Je fakticky donucen k odstoupení.
• Mušarafovi totiž hrozí trestní stíhání za vyhlášení výjimečného stavu z 3. listopadu 2007.

Zdroj: http://epocha-special.rf-hobby.cz/

Doporučujeme taky k tématu přečíst:

• David Ray Griffin: Usáma bin Ládin – Mrtvý nebo živý?

Devatenáct únosců, kteří provedli nejstrašnější teroristický akt na americké půdě, pracovalo jako nezávislá a samostatná skupina s minimální pomocí ze zahraničí. Ve skupině lze identifikovat vůdce a pěšáky pracující posledních 18 měsíců v těsné choreografii přípravy pro den D.

Reportéři Washington Post prohledali veřejné záznamy a hovořili s řadou svědků. Jejich nález rozbil obraz o spiknutí tak, jak vznikl bezprostředně po útoku.

Na základě chybných počátečních informací federálních vyšetřovatelů vyvstal obraz operace provedené čtyřmi buňkami teroristů. A protože jak vyšetřovatelé, tak i okolí bylo zmateno podobností arabských jmen, objevily se zprávy, že v buňkách bylo až deset pilotů, kteří se svými ženami a dětmi nepozorovaně splynuli s prostředím amerických předměstí.

Ve skutečnosti se zdá nyní být jisté, že na palubě každého letadla byl pouze jediný terorista, který dokázal ovládat letadlo. Pouze dva další ze skupiny měli povrchní znalostí o řízení letadla. Tato šestice – zdá se – vytvořila vedení. Záznamy ukazují, že její členové, ač často tisíce kilometrů vzdálení, žili ve Státech nejdéle a zanechali za sebou viditelnou a nijak netajenou stopu. Tato stopa viděná retrospektivně nyní dává poměrně jasný obraz synchronizované přípravy.

Někteří vedoucí členové žili světským životem a byli i vzdělaní. Tři ze čtyř vůdců navštěvovali společně techniku na univerzitě v Hamburgu. Zde také sdíleli společný pokoj. Ačkoliv dosti sofistikovaní, co se angličtiny týče, byli nešikovní a jejich způsoby opakovaně provokovaly okolí a budily pozornost a rozmrzelost, ne-li přímo otevřené podezření.

Této skupince vůdců bylo podřízeno třináct mladíků ze Saudské Arábie, většinou mladších a méně vzdělaných. Řada z nich pocházela z nejchudších oblastí. Tato skupinka zanechala za sebou v záznamech méně zřetelnou stopu a zdá se, že většinou přišli do Států nedávno.

Jak vůdcové, tak ani pěšáci neměli s sebou své ženy a děti. A v rozporu s původním tvrzením vyšetřovatelů, žádný z teroristů nikdy nepracoval pro aerolinky v Saudské Arábii.

Vůdcové a vojíni vytvořili dohromady bludiště spojení – včetně společných adres -, které končilo ve čtyřech různých letadlech.

Synchronizovaná příprava

Synchronizace přípravy je v základních rysech jejich spiknutí evidentní. Sedm únosců získalo v létě řidičské oprávnění na Floridě v průběhu patnácti dnů. Třináct si koupilo svou poslední letenku v pěti dnech na konci srpna. A za léto se dvanáct únosců, kteří nakonec skončili na čtyřech různých letech, přestěhovalo na jižní Floridu.

Jejich život se točí kolem světských, zcela legálních detailů jejich každodenního života: řidičská oprávnění, pronájem bytů, turistická víza, Internet, letenky, pronájem poštovních schránek a půjčení automobilů. Záznamy obyčejných aktivit zanechané únosci odhalují stopy tajného spiknutí. Ukazují v detailu, kdo dělal co a naznačují, že únosci byli rozděleni do dvou tříd.

V každém uneseném letadle byli členové obou tříd. Máme tam tzv. mozky, které pilotovaly letadlo a rozhodovaly, pak tam máme „výkonnou složku“ určenou pro hrubou sílu. Ta se objevila později a jejím úkolem bylo dbát, aby cestující a personál neohrozili úspěšnost akce.

Tento obraz útočníků se může ještě změnit. Zatím je stále známo příliš málo a je možné, že detailní rozložení sil ve skupině nebude nikdy plně pochopeno. Jen zlomek toho, co federální vyšetřovatelé zjistili, bylo zveřejněno. Např. záznamy telefonních hovorů (Odkud se vzaly? Pozn. vydavatele.) budou předloženy pouze porotě v soudní síni.

Plnější obrázek

Z toho, co je známo, vystupují určité pravidelnosti, které dávají jasnější obrázek. Konkrétně je jasnější role třiatřicetiletého Egypťana Mohameda Atta, zřejmě hlavního koordinátora útoku. Cestoval nejvíce, žil na nejvíce adresách spolu s dalšími únosci, absolvoval nejdelší pilotní trénink a byl nejvíce ve styku s ostatními spiklenci. Atta a dva další piloti, Marwan Al-Shehhi a Ziad Samir Jarrah, byli členové radikálního islámského kroužku v Hamburgu. Tam se zřejmě narodila myšlenka na útok.

Vůdcové a vojíni fungovali v párech. Nikoliv jako manželé, ale tehdy, když bylo nutno něco zařídit na úřadech, např. přišli společně vždy, když šlo o kritické úkoly, např. získání identifikačních karet, které jim usnadnily vstup do letadel.

Chování únosců odhaluje určité neshody. Ačkoliv byli islámští fundamentalisté, poddali se západnímu způsobu života, od návštěv restaurací rychlého občerstvení, jako je McDonald, až ke konzumaci tvrdého alkoholu. Navštěvovali bary, půjčovali si auta, platili dopředu pronájem bytu pouze několik dnů před útokem.

Příprava útoku zdaleka nebyla perfektní. Několik spiklenců bylo vyhozeno z pilotních škol, několik jich muselo platit letenku v hotovosti poté, co jejich kreditní karty byly odmítnuty, dva z nich jen tak tak stihli letadlo z Bostonu, které jako první narazilo do WTC. Přesto všechno byla akce úspěšná a Američany stála 6000 životů.

Předsunutá stráž

V listopadu 1999 se dva mužové ze Saudské Arábie nastěhovali do přízemního bytu v komplexu Parkwood Apartments nedaleko živé komerční čtvrti v San Diegu. Khalid Almihdhar a Nawaf Alhazmi na sebe brzy upozornili sousedy svým podivným chováním. V bytě neměli žádný nábytek, ale všude chodili s diplomatickým kufříkem a mobilním telefonem.

Vyšetřovatelé si myslí, že o dva měsíce později odcestovali oba Arabové do Malajsie, kde se zřejmě setkali s lidmi napojenými na bin Ládina, kteří později provedli útok na americký torpédoborec USS Cole.

V květnu 2000 se přihlásili na pilotní trénink v Sorbi’s Flying Club, nevelký klub, který za rok vyškolí zhruba šedesátku pilotů. Oba shodně oznámili, že chtějí létat s letadly Boeing.

Almihdhar a Alhazmi byli předsunutými hlídkami. Téměř ve stejnou dobu začali svůj šestiměsíční letecký kurs dva druzí teroristé, Atta a třiadvacetiltý občan Spojených Arabských Emirátů Al-Shehhi. Ti ovšem navštěvovali jinou pilotní školu, Huffman Aviation ve Venice na Floridě.

Ačkoliv byli od sebe vzdáleni tisíce kilometrů, jejich chování vykazuje stejné prvky. Sousedé, letoví instruktoři i domácí si brzy všimli, že všude chodí ve dvojicích. Nikdo si nepamatuje, že by je někdy viděl odděleně.

Ve dvojici hrál jeden roli více komutativního, bodrého, kdežto druhý byl tišší, působil tísnivě. V Kalifornii to byl Alhazmi, kdo byl více komutativní, na Floridě Al-Shehhi. Attu si personál pamatuje jako zarputilého, arogantního muže s hroznou angličtinou, která se ale náhle zlepšila, kdykoliv potřeboval zamluvit hotelový pokoj nebo pronajmout auto.

Čtveřice často cestovala. Al-Shehhi navštívil Maroko a Amsterodam, Atta byl dvakrát ve Španělsku.

Nešlo o kulturní chameleóny

Žádný z obou týmů se nikterak nepokoušel chovat se tajně nebo konspirativně. Atta občas používal pseudonymu, ale jinak všichni čtyři muži se vždy představovali skutečným jménem, dokonce i když se zapisovali do pilotních kursů a kupovali si poslední letenku. Toto chování odporuje „rukojeti teroristy“ napsané pro síť skupin bin Ládina.

Konkrétně Almihdhar a Alhazmi byli často viděni v islámské komunitě. Prostřednictvím Centra Islámců v San Diegu si rovněž pořídili modrou Toyotu Corollu, kterou se později dopravili do Bostonu k letišti. Navzdory tomu, že se snažili splynout s americkou společností, oba muži nebyli příliš dobři chameleóni. Ač horliví, byli bržděni svou mizernou angličtinou a agresivitou, byli neomalení, neotesaní a neurvalí. Letový instruktor Rick Gaza jim po absolvování poloviny tréninkových lekcí zastavil další. „Takhleto, chlapci, dále nepůjde“, řekl jim. Jejich angličtina byla mizerná, ale Ricka více rušila přílišná horlivost v jistých věcech. „Přestože nevěděli, co vlastně dělají, nepochopili vůbec základy, oba trvali na tom, že se chtějí učit létat s vícemotorovými letadly“, vzpomíná a dodává: „V jednom okamžiku mi dokonce nabídli peníze navíc, naučím-li je to.“

Mezitím se Atta na Floridě horlivě snažil splynout s americkou společností. Dokonce obětoval svůj vous i tuniku, znaky, které hrdě a s oblibu nosil za svého pobytu v Německu. On i Al-Shehhi byli úspěšnější, co se týče získání pilotní licence, přesto často odrazovali svým chováním. Za letu školním letadlem se Atta zmocnil polštářku náležejícím studentce sedící vedle. Rozezlená studentka se snažil vyrvat Attovi polštářek zpátky. V té chvíli zasáhl jeho kolega Marwan, který se postavil mezi bojující, ovšem tak, aby chránil Attu a pomohl mu, bylo-li by třeba. „Pamatuji si“, říká studentka, že mě napadlo: „Čeho se, proboha, oba tak bojí?“

Jakkoliv bylo chování těch čtyř podezřelé a okolí nepříjemné, byli lépe adaptováni, než mladí Arabové, kteří přišli v druhé vlně. Jeden z mladých mužů druhé vlny se musel jednou ptát sousedů, jak vyměnit žárovku.

Mezi prvními přišel dvacetiletý Hamza Alghamdi a třiadvacetiletý Mohand Alshehri, kteří si od ledna pronajali poštovní schránku v Delray Beach na Floridě.

Většina příchozích v druhé vlně pocházela z chudých rodin. Jen několik mělo natolik dostatečné vzdělání, aby jim bylo alespoň částečně užitečné. Alshehri, absolvent střední náboženské školy a neúspěšný student na univerzitě v Saudské Arábii, byl schopen ovládat počítač a používat Internet ve veřejné knihovně Delray Beach.

Ale ostatní se vezli pod ochrannými křídly svých vůdců i v těch případech, jakými bylo nalezení místa k bydlení. Minulou zimu to byl Hani Hanjour, druhý pilot, který hovořil, když bylo nutno pronajmout byt pro jednadvacetiletého Salema Alhazmi, přestože jeho angličtina byla bídná. V červnu zase Al-Shehhi, v té době už hotový pilot, zastoupil Hamzu Alghamdi při jednání s agentem movitostí.

Na rozdíl od první vlny, která se soustředila na mentálně těžší práci pilotů, druhá vlna se zaměřila na dobrou fyzickou kondici. Na Floridě i v Marylandu si zaplatili za hotové přístup do fitnes klubů a posiloven.

V mnoha směrech byl jejich způsob života zajímavě rozdělen a vzdálen požadavkům islámského ortodoxního náboženství. Umožnil jim tak alespoň na chvíli okusit americký styl života. Nosili trička jako Američané. Dvaadvacetiletý Majed Moqed se zastavil ve video-půjčovně zaměřené na erotiku. Ačkoliv si nic nepůjčil, vrátil se prohlédnout si obaly nejméně ještě jednou.

Někteří únosci, kteří přišli přes New Jersey, si oblíbili americké donatu, které kupovali v celých krabicích a rovněž tak i hotová čínská jídla s donáškou až do domu. Jiní často navštěvovali pivní bary, kde preferovali pivo Heineken a Budweiser.

Pohyb je rozmazán

New Jersey bylo v létě jedním místem spiklenců. Jižní Florida druhým. První dvojice brzy následovaly další. Tak např. byt, který Hamzovi pomohl najít Al-Shehhi, poskytl útočiště i Saeedovi Alghamdimu, Ahmedu Ibrahimu a Al Haznawimu.

2.srpna pět až sedm spiklenců navštívilo oddělení motorových vozidel ve Virgínii, kde se střetli s místním člověkem, který jim pomohl sehnat falešné průkazy, později použité při odbavování letu. Muži vybaveni těmito doklady se později rozptýlily do jednotlivých unesených letadel. Ukazuje to na pečlivou přípravu celé akce. Muži s doklady z Virgínie nastoupili do letadla v Dulles.

Těsná koordinace je zvláště zřetelná poslední týden v srpnu a první týden v záři, kdy jednotliví spiklenci zakoupili letenky, opustili své byty, vrátili vypůjčená auta a přemístili se do finálních pozic před útokem.

Záhady přetrvávají

Jak vyšetřovací orgány postupně lépe rozumějí komplotu, zdá se, že 19 útočníků nemělo ve Spojených státech hlavní zdroj příjmu. Uvádí se, že spiknutí bylo financováno asi půl milionem dolarů, které přišly ze zahraničí, a že celá mise byla plánována před několika lety z Německa s kritickou podporou z Británie, Spojených Arabských Emirátů a Afghánistánu.

Celkem bylo v průběhu vyšetřování uvězněno 480 jednotlivců. Z nich pouze několik je opravdu podezřelých. Jedním z nich je Zacarias Moussaoui, který byl zavřený už 17. srpna po té, co vyprovokoval scénu u letového simulátoru v Minnesotě, kde prý prohlásil, že se chce naučit řídit letadlo, ale že nepotřebuje vědět, jak s nim přistát.

Dva Indové, kteří se 11.září nedostali do letadla poté, co všechny lety byly zastaveny, byli zadržení ve vlaku v Fort Worth následujícího dne. Bylo u nich nalezeno pět tisíc dolarů v hotovosti a řezače kartónu – podobný tomu, který použili únosci.

Tento týden byl rovněž zadržen Somálec Mohammed Abdi, který pracoval jako bezpečnostní služba, protože jeho telefonní číslo bylo poznamenáno na mapě zanechané v modré Toyotě únosců. Alžírský pilot Lotfi Raissi žijící v Arizoně byl obviněn z trénování čtyř únosců.

Největší záhada je zatím kolem čtvrtého pilota Hanjoura. Na rozdíl od třech zbývajících (Atta, Al-Shehhi a Jarrah), kteří byli cvičeni už v Evropě, se u něj nenašel důkaz, že by byl členem radikálních islámských skupin v Německu. Na rozdíl od druhé dvojice vůdců, kteří možná měli propojení se skupinami bin Ládina a usadili se v San Diegu, Hanjour nebyl připravován na let s partnerem.

Ze všech 19 spiklenců byl Hanjour jediný, který měl v USA dosti hluboké kořeny. První stopy jeho pobytu v této zemi se datují zpátky do roku 1990, když se objevil jako student osmitýdenního kursu angličtiny na univerzitě v Arizoně. O deset let později obdržel studentská víza, když požádal o další kurs angličtiny, tentokrát v Oaklandu v Kalifornii. Do země opravdu přijel, ale v kursu angličtiny se nikdy neukázal. Hanjour je jediným únoscem, na kterého se hodí označení sleeper – spáč. Terorista, který žije nenápadně v zemi po mnoho let, než podnikne svůj ničivý útok.

Je jisté, že Hanjour důvěrně poznal vnitřní skupinu v San Diegu. Byli viděni dohromady a nějakou dobu s nimi dokonce Hanjour bydlel. Na jaře pak pomáhal na východním pobřeží nově příchozím. Není ovšem zcela jasná jeho role v celém spiknutí. Byl uvolněn dříve, aby připravil cestu dalším? Nebo byl přijat jako pilot až po tom, co ostatní ve výcviku selhali?

Hanjourovy pilotní schopnosti byly mizerné. Létat se učil před čtyřmi roky ve Scottsdale v Arizoně. Jeho instruktor jej vyzval k přerušení kurzu, protože prý neměl schopnosti pilota a jeho chování bylo nekontrolovatelné. Ještě před měsícem mu instruktor v Freeway Airport v Bowie znovu odmítl vydat povolení k pronájmu letadla.

Přesto to byl on, kdo 11. září seděl v pilotní kabině letadla, které provedlo (co špičkový letový odborník nazval) „krásně koordinovanou otočku“ těsně předtím, než letadlo vrazilo do WTC.

Zdroj: Zvědavec

Doporučujeme taky k tématu přečíst:

• Philip Marshall: Falešná vlajka 11. září (ukázka z knihy)

9/11: Press for truth je dokumentární film zabývající se útoky na Světové obchodní centrum 11. září 2001 z hlediska počátečního blokování vyšetřování vládou a celkové role médií. Film sleduje převážně osudy „Jersey Girls“, což jsou ženy, které ztratili ve WTC své blízké. Tyto ženy se rozhodly pátrat na vlastní pěst vstříc vládní neochotě započít oficiální vyšetřování těchto událostí, jejich tlak nakonec přispěl rozhodující měrou k ustanovení vyšetřovací komise Kongresu Spojených států. Ve svém pátraní se, ale setkaly s nepochopením vládních orgánů a médií. Při revizi vládní zprávy konstatovaly, že přes 70% jejich stěžejních otázek nebylo vládnou plně či vůbec zodpovězeno, přestože ta nejprve jejich dotazy přislíbila převzít jako osnovu pro směr vyšetřování.

Film je z části založen také na časové ose podle Paul Thompsona, který sestavil sled událostí z hlavních médií, který ve výsledku naprosto nekoresponduje s vládní verzí událostí ohledně 11. září. 9/11 : Press for truth přináší důkazy o možné spojitosti tajné pákistánské služby ISI s Al-Kaidou a potažmo útoky v USA. Film také přináší informace ohledně faktu, že vláda USA mohla útokům předcházet – obdržela specifická varování 14 cizích států a rozvědek na jejichž základě byla zvýšena bezpečnostní opatření a to jen pro vedoucí vládní představitele v měsících těsně před útoky. - Culas, CSFD.cz

Režie: Ray Nowosielski.
Rok: 2006.
Délka: 84 min.
Titulky: České.

Odkaz na film 911 Press For Truth na internetě:

• Odkaz na Video Google: http://video.google.com/videoplay?docid=-2668063297344179304#.
• Odkaz k přímému stažení: (699.65 MB, 01h 24mn): http://www.uloz.to/641527/911-press-for-truth-2006-avi.
• Odkaz na české titulky k filmu: http://nwoo.org/dokumenty/911%20Press%20for%20Truth%20%5B2006%5D.srt.
• Odkaz na trailer k filmu: (anglicky): http://www.911pressfortruth.com/.
• Oficiální stránky filmu: http://video.google.com/videoplay?docid=-8666444901186351024#.

Většina lidí nikdy neslyšela o Philipu D. Zelikowi, ale nejvíce je známý jako výkonný ředitel Komise 9/11. On v podstatě napsal Zprávu Komise 9/11. Před jeho jmenováním Bushem do čela Komise byl výkonným ředitelem málo známé Aspen Strategy Group, mezi jejíž členy patří  Dick Cheney, Condoleeza Rica, a Paul Wolfowitz. Přesto mnoho lidí neví nic o Zelikowi, znají Cheneyho, Riceovou a Wolfowitze jako neokozervativce, kteří mají největší zodpovědnost za natlačení Ameriky do současných nešťastných konfliktů v Afghánistánu a Iráku.

http://en.wikipedia.org/wiki/Aspen_Strategy_Group#Group_Members

Zelikowy záznamy vypadají opravdu zajímavě, když zvážíte že pokračoval psaním Zprávy Komise 9/11. Získal právnický titul na University of Houston Law School  a Ph. D. na Tufts University. Také psal knihy. Napsal knihu o Kennedyho páskách a další s názvem Proč lidé nevěří vládám. Jedna z jeho oblastí znalostí je Veřejná mytologie.

http://en.wikipedia.org/wiki/Philip_D._Zelikow

Zatímco na Harvardu vlastně psal o použití a zneužití v historii politky. Jak poznamenal vlastními slovy „moderní“ historie „je funkčně definována těmi kritickými lidmi a událostmi, které formují veřejné domněnky o jeho bezprostřední minulosti. Myšlenka ‘veřejné domněnky’,“ jak vysvětluje, „je podobná pojmu ‘veřejný mýtus’, ale bez negativního významu, který někdy evokuje slovo mýtus. Takové domněnky jsou přesvědčením pokud(1) jsou považovány za pravdu (ačkoliv nemusí být nutně známo že jsou pravdivé) a (2) jsou společně sdílené v rámci příslušné politické komunity.“ Takže Zelikow, který napsal Zprávu Komise 9/11, byl expert na to, jak zenužít veřejné důvěry a vytvářet VEŘEJNÉ MÝTY.

Pokud 11.září nebylo nic jiného než velký HOAX, přirozeně byste očekávali, že události samotné budou perfektně navržené.

V roce 1998, třu roky před 11.zářím Zelikow napsal Katastorfický terorismus o představě „transformativní události“. Zde jsou Zelikowa slova z roku 1998: Čtenáři by si měli představit své možnosti, protože nejzávažnějsí omezení současné politiky (neagrese) je nedostatek představivosti. Akt katastofického terorismu, který zabije statisíce nebo dokonce miliony bude zlomovou událostí v historii USA. Zahrnovalo by to ztráu životů a majetku na mírové časy nebývalou a ohrozit základní pocit bezpečí američanů uvnitř svých hranic podobným způsobem jako sovětský test atomové bomby roku 1949 nebo ještě hůře. Ústavní svobody budou napadeny jak se budeou USA snažit zabránit dalším útokům tlačením na přípustné limity ve sledování občanů, zadržování podezřelých a použití smrtící síly. Další násilí bude následovat, a to buď když se teroristé budou snažit napodobit tento velký úspěch, nebo když USA udeří na ty, kteří jsou považováni za odpovědné. Stejně jako Pearl Harbor by tato událost rozdělila naši minulost a budoucnost na „před“ a „po“. Úsilí a prostředky, které nyní věnujeme k odvrácení nebo potlačení hrozby, v období „před“ se budou zdát žalostné, dokonce patetické v porovnání s tím, co se stane „po“. Naši představitelé budou souzeni za to že se nezabývali katastorfickým terorismem více naléhavě.

http://www.ksg.harvard.edu/visions/publication/terrorism.htm

Pokud se nám podaří ukázat lidem, že člověk co napsal Zprávu Komise 9/11 dostal Ph.D za Veřejné mýty a dokonce sám kontoloval navrhování událostí 11.září v roce 1998, mohli by být více vnímaví k myšlence že oficiální teorie o 11.září by měla být přehodnocena.

Další problém je postrčit je k tomu, aby se znovu podívali na tyto  nešťastné události. Neukazovat jim smutné obrázky nebo dlouhá videa s nárazy letadel do WTC nebo kolapsem WTC. Místo toho jim ukázat krátká videa toho co překli první reportéři ihned po explozích v Pentagomu a Shanksvillu.

11. září 2001 řekly bezprostřední zprávy pravdu. Myslím že většina lidí vidí, že to bylo později kdy tvůrci-mýtů vytvořili mýtus k zapamatování podle Zelikowých návrhů. Ale když zvážíme sílu mytologie psychologie průměrného člověka se nezměnila za 4000 let. A když každý v politické společnosti věří stejnému mýtu, stává se paralelní realitou. S televizemi posilujícími mýtus o 9/11 každý den se to stalo silnější než jakýkoliv jiný systém víry který znám, ale musíme najít cesty jak se s tím vypořádat.

 

(1) http://www.youtube.com/watch?v=C02dE5VKeck
(2) http://www.youtube.com/watch?v=JZekosYOmXc

 

Zdroj: http://www.rense.com/general78/rapestory.htm, Překlad: Bejbous http://insidejob.blog.cz/

Stáli za útoky z 11. září 2001 teroristé s nožíky k otvírání lepenkových krabic, nebo to bylo jinak? Tento dokument ostře kontrastuje s oficiální verzí událostí z 11. září 2001. Zkoumá detailně záběry, které jsme všichni mnohokrát viděli, stejně jako ty, které byly zveřejněny pouze jednou v živém vysílání a víckrát už ne. Upozorňuje na závažné nesrovnalosti a přináší řadu nových skutečností, o kterých jsme dosud neměli ani ponětí.

Režie: William Lewis.
Produkce: David von Kleist, William Lewis.
Scénář: David von Kleist.
Rok: 2004.
Titulky: České.
Délka: 52 m.

Odkaz na film 9/11 In Plane Site na internetě:

• Odkaz na Video Google: http://video.google.com/videoplay?docid=2361717427531377078#
• Odkaz na Must Watch: http://www.mustwatch.cz/film/911-in-plane-site/
• Odkaz k přímému stažení: http://www.ulozto.cz/781470/911-in-plane-site-avi
• Odkaz na české titulky k filmu: http://planesite.wz.cz/911_In_Plane_Site.srt
• Odkaz na trailer k filmu: http://911inplanesite.com/media/exit_strategy_med_encoding_b.wmv
• Oficiální stránky filmu: http://www.911inplanesite.com

Autor: Giulietto Chiesy.
Titulky: České.
Délka: 1h 45m.

Odkaz na film Zero – an investigation to 9/11 na internetě:

• Odkaz na Video Google: http://video.google.com/videoplay?docid=4912645040692509228#.
• Odkaz na Must Watch: http://www.mustwatch.cz/film/zero-investigation-into-9-11/.
• Odkaz k přímému stažení: (700 MB, 1h 45mn): http://sector.ynet.sk/pub/911/ZERO.Investigation.Into.911.CZ/ZERO.Investigation.Into.911.CZ.avi.
• Odkaz na torrent: (700 MB, 1h 45mn): http://911.yweb.sk/download/torrent/ZERO.Investigation.Into.911.DVDRip.XviD.torrent.
• Odkaz na české titulky k filmu: http://911.yweb.sk/download/titulky/ZERO.Investigation.Into.911.CZ.zip.
• Odkaz na trailer k filmu: (anglicky): http://zero911movie.com/site/xtrailer.html.
• Oficiální stránky filmu: http://zero911movie.com.