h1

David Ray Griffin: Nový Pearl Harbor – 11. září a vláda George Bushe – Znepokojující otázky

Září 1, 2010

Útoky z 11. září se často přirovnávají k útokům na Pearl Harbor. Investigavní novinář James Bamford například píše o chování prezidenta Bushe „během Pearl Harboru moderní doby.“ Zprávy televizního kanálu CBS přinesli informaci, že sám prezident si 11. září před spaním do deníku poznamenal: „Dnes se odehrál Pearl Harbor 21. století.“ Tyto dvě události se Často dávají do souvislosti, aby se tak ospravedlnil názor, že americká reakce na útoky z 11. září má být podobná reakci na Perl Harbor. Těsně po prezidentově proslovu k národu vysílaném 11. září uveřejnil Henry Kissinger na Internetu článek, ve kterém mj. napsal: „Doufám, že vláda dostane pověření, aby na tyto útoky zareagovala tak, že nakonec, stejně jako v případě Pearl Harboru, dojde ke zničení systému, který za útoky zodpovídá.“ Úvodník, který se objevil hned po útocích v časopisu Time, žádal, „abychom… alespoň protentokrát nemluvili pošetile o ,smiřování’…“ Nemůžeme se stát obětí takových útoků a nerozčílit se. Musíme se rozčílit, musíme zuřit. Potřebujeme jednotnou, sjednocující, do ruda rozpále­nou americkou zuřivost ve stylu Pearl Harbor.“

Některá srovnání poukazovala na fakt, že útoky z 11. září skutečně vyprovokovaly volání po užití vojenské síly, ne nepodobné tomu, které zapříčinil Pearl Harbor. Lidé, kteří měli brzy stanout v nejvyšších postech Bushovy vlády, v roce 2000 předpověděli, že těžko dojde ke změnám, které chtějí na­stolit, pokud nedojde k nějakému „novému Pearl Harboru.“ Tuto předpo­věď citoval australský novinář John Pilger, když napsal: „Útoky z 11. září 2001 přinesly, nový Pearl Harbor.'“ Člen amerického Vojenského institutu pro strategická studia (Army’s Institute for Strategie Studies) uvedl, že po 11. září „je podpora veřejnosti pro vojenskou akci podobně vysoká jako po útoku na Pearl Harbor.“

Tato srovnání s Pearl Harborem nejsou neopodstatněná. Téměř všichni se shodují, že útoky z 11. září se staly nejdůležitější událostí současnosti nejen pro Spojené státy, ale i pro ostatní svět. Události toho dne byly důvodem pro významné omezení občanských svobod ve Spojených státech (podobně jako Pearl Harbor vedl k omezení občanských svobod amerických Japonců). Na základě těchto útoků byla také pod vedením USA vyhlášena celosvětová „válka proti terorismu,“ jejíž dosavadní dvě dějství se odehrála v Afghánis­tánu a Iráku.

„Válka proti terorismu,“ kterou vede Bushova vláda, se navíc všeobecně vnímá jako záminka pro agresivnější imperialistickou politiku. Například Phyllis Bennisová tvrdí, že výsledkem 11. září je „zahraniční politika vnu­covaná ostatnímu světu prostřednictvím nezpochybnitelných imperiálních zákonů.“ Někteří historici již delší dobu upozorňovali na skutečnost, že američtí vůdci dlouho bažili po impériu, které by zahrnovalo celý svět. Ale většina kritiků americké zahraniční politiky se domnívá, že imperialismus vlády prezidenta Bushe II. je zvláště po 11. září mnohem otevřenější a arogantnější a má dalekosáhlejší důsledky. Richard Falk dokonce mluví o „projektu globální nadvlády.“ Ačkoli po útocích z 11. září světové společenství překypovalo sympatiemi k USA a panovala široká shoda v názoru, že po 11. září mají Američané poslání vést celosvětovou válku proti tero­rismu, tyto sympatie se brzy vyčerpaly. Současná americká zahraniční poli­tika se nyní po celém světě kritizuje více a přísněji než dříve, dokonce více než během války ve Vietnamu. Americkou odpovědí na jakoukoli kritiku je však právě 1l. září. Když například Evropané kritizovali úmysl Bushovy vlády zaútočit na Irák, někteří obhájci vojenského zásahu, kteří ovlivňují americké veřejné mínění, vysvětlili rozdíl mezi evropským a americkým přístupem tím, že Evropa nezažila útoky z 11. září.

Nový Pearl Harbor – 11. září a vláda George Bushe – Znepokojující otázky; David Ray Griffin; Z anglického originálu The New Pearl Harbor přeložila Mai Havrdová Fathi; Brožovaná, 245 stran, 199 Kč, ISBN 80-7207-591-8, První vydání v nakladatelství Volvox Globator

 Knihu lze objednat na: http://disident.nabizi.cz/

Selhání tisku

Útoky z 11. září významně přispěly k vytvoření otevřenějšího a agresivnějšího imperialismu, a proto někteří pozorovatelé předpokládají, že tato udá­lost bude v očích budoucích historiků ztělesňovat pravý začátek 21. století. Ale i přes téměř všeobecnou shodu, že útoky z 11. září mají mimořádný výz­nam, událost sama jen málo. Při prvním výročí útoků napsal list New York Times: „Rok po útocích se o okolnostech smrti 2 801 osob za bílého dne v srdci Manhattanu ví méně, než se roku 1912 vědělo během několika týdnů o příčinách potopení Titaniku“ Částečně za to zodpovídá Bushova vláda, která tvrdila, že by vyšetřování odvádělo pozornost od tolik nezbytné „války proti terorismu,“ a tak se bránila volání po zřízení zvláštní vyšetřovací komise. Za nedostatek informací však do jisté míry nese zodpovědnost právě list New York Times i jiné sdělovací prostředky, protože nezajistily investigativní zpravodajství, které by nedostatky v informovanosti o útocích mohlo napravit. I o rok později byla situace téměř stejná. 11. září 2003 se reportér listu Phiíadelphia Daily News tázal: „Proč po 730 dnech víme tak málo o tom, co se ten den skutečně odehrálo?“

Je zřejmé, že americký tisk neprovedl žádné důkladné šetření, aby zjistil, zda se oficiální verze událostí shoduje s dostupnými svědectvími a informa­cemi a zda je vůbec věrohodná. Nutno ovšem poznamenat, že mnoho no­vinových článků a televizních reportáží položilo zneklidňující otázky týka­jící se oficiální verze událostí. Mnoho jich ukázalo, že některé části oficiální verze nedávají smysl a některé neodpovídají známým skutečnostem. Tisk však americkou vládu s těmito protimluvy a nejasnostmi nekonfrontoval. Sdělovací prostředky navíc veřejnosti neposkytly žádný jasný přehled mapu­jící všechny zřejmé znepokojivé otázky. Objevilo se mnoho důležitých re­portáží od mnoha novinářů, včetně mezinárodně uznávaných jako jsou Gregory Palast či Kanaďan Barrie Zwicker, kteří jsou oba držitelé novinářských ocenění. Ale na tyto reportáže, pokud je někdo vůbec četl, kolektivní vědomí rychle zapomnělo, protože to byly jen izolované vý­sledky brilantní a odvážné žurnalistiky, kterým se dodnes nepodařilo vyvo­lat významnější odezvu. A konečně, ačkoli mnoho jinak důvěryhodných osobností veřejně pochybovalo o oficiální verzi, hromadné sdělovací pro­středky s jejich názory veřejnost neseznámily.

Každá kritika oficiální verze je samozřejmě velmi problematická, pro­tože naznačuje, že američtí představitelé, včetně prezidenta, vykonstruo­vali obrovskou lež. A pokud opravdu vytvořili lživou verzi, většina lidí se určitě bude domnívat, že je k tomu vedla snaha utajit vlastní podíl na udá­lostech. A právě to je závěr, ke kterému dochází většina kritiků oficiální verze a z něhož by se jistě stalo velmi ožehavé obvinění. Jak ale můžeme tvrdit, že máme svobodu tisku, který dokonce nazýváme „čtvrtý stav,“ když není schopen vyšetřit závažná obvinění proti úřadujícímu preziden­tovi jen proto, že jsou příliš ožehavá? Obvinění vznesená proti prezidentu Nixonovi v aféře Watergate ožehavá byla. Obvinění vznesená proti prezi­dentu Reaganovi v aféře Irán-Contras byla také ožehavá. Mnohá obvinění vznesená proti prezidentu Clintonovi byla ožehavá. O všech těchto přípa­dech sdělovací prostředky informovaly (ač v prvních dvou případech s jistým zpožděním). Právě v takových situacích potřebujeme nezávislá média nejvíce.

Ale sdělovací prostředky ve věci 11. září svůj úkol nesplnily, a to i přes skutečnost, že pokud by se ukázalo, že oficiální verze je nepravdivá, dů­sledky by byly dalekosáhlé mnohem více než ve všech předchozích aférách. Oficiální verze událostí z 11. září sloužila k ospravedlnění válek v Afgháni­stánu a v Iráku, v jejichž důsledku zemřely nejen tisíce vojáků, ale i více civilistů, než kolik bylo obětí útoků z 11. září. Tato verze sloužila ke zdůvod­nění desítek operací na nejrůznějších místech světa, o nichž většinou obyčejní Američané nic nevědí. Sloužila ke zdůvodnění přijetí amerického zákona Patriot act, jehož důsledkem se v USA omezily některé občanské svobody. A také sloužila jako ospravedlnění toho, Že byla řada zajatců uvěz­něna ve věznicích na Guantánamu i jinde na neomezeně dlouhou dobu. Přesto byly americké sdělovací prostředky mnohem méně agresivní, když zpovídaly prezidenta Bushe ohledně 11. září, než když zpovídaly prezidenta Clintona ohledně jeho vztahu k Monice Lewinské, což je ve srovnání s prv­ním případem naprostá banalita.

Selhání amerických médií v této souvislosti přiznali také někteří novináři. V srpnu 2002 byl například uveden výrok Reny Goldenové, výkonné místo­předsedkyně a generální ředitelky CNN International, která poznamenala, Že v americkém tisku v souvislosti s 11. zářím a válkou v Afghánistánu vládla autocenzura. „Pokud někdo tvrdí, že v amerických médiích neexistovala au­tocenzura, neberte ho vážně,“ řekla Goldenová a dodala: „A nejde jen o CNN, každý novinář, který se jakkoli zabýval 11. zářím, nese svůj podíl viny.“ O důvodech tohoto selhání Dan Rather, kmenový reportér CBS, uvedl:

V Jihoafrické republice byla doba, kdy oponentům věšeli kolem krku zapá­lené pneumatiky. V jistém ohledu i tady existuje strach, že vám takový ná­hrdelník pověsí kolem krku, že ponesete zapálenou pneumatiku, která sym­bolizuje nedostatek vlastenectví. Právě tenhle strach brání novinářům pokládat nejožehavější z ožehavých otázek.

Ratherova zpověď určitě vysvětluje odpor, který cítí alespoň část sdělova­cích prostředků vůči tomu, aby zpochybňovaly oficiální verzi, zvláště když novinářům považovaným za nevlastenecké, hrozí, že přijdou o práci.

Jeden z vůdčích kritiků oficiální verze, Thierry Meyssan, tvrdí, že Ame­ričané považují každou kritiku této verze nejen za nevlasteneckou, ale téměř za svatokrádežnou. Meyssan upozorňuje, že 12. září prezident Bush oznámil svůj úmysl vést „velkolepou válku Dobra proti Zlu.“ 13. září oznámil, že následující den bude Státním dnem vzpomínek a modliteb za oběti teroris­tického útoku. A 14. září za doprovodu pastora Billyho Grahama, kardinála, rabína a imáma a čtyř bývalých prezidentů, měl sám prezident kázání, v němž prohlásil:

Naše zodpovědnost vůči historii je dnes jasná: musíme reagovat na tyto útoky a zbavit svět zla. Zákeřnost, úskok a vražda nám vyhlásily válku. Toto je mírumilovný národ, ale dokáže být nelítostný, když ho někdo roz­hněvá… V každé generaci svět zplodil nepřátele svobody. Zaútočili na Ameriku, protože jsme domovem svobody a bráníme ji. A odhodlání našich otců je teď posláním našich dnů… Žádáme všemohoucího Boha, aby nad naším národem držel ochrannou ruku a dal nám trpělivost a rozhodnost ve všem, co nás čeká… A kéž vždy vede kroky naší země. Bůh žehnej Ame­rice.

Při této bezprecedentní události, kdy prezident vyhlásil válku z katedrály, „posvětila americká vláda svou verzi událostí,“ jak tvrdí Meyssan. „Od té chvíle se bude jakékoli zpochybňování oficiální pravdy považovat za svatokrádež.“

11. září a levice

Pokud by se kladení znepokojivých otázek zpochybňujících oficiální verzi považovalo za nevlastenecké a zároveň svatokrádežné, nepřekvapí, že nej­větší americká média takové otázky nepoložila, jak přiznává Rena Goldenová i Dan Rather. Nepřekvapí ani to, že pravicoví a dokonce ani stře­doví političtí komentátoři nijak výrazněji oficiální verzi nezpochybňovali. Dokonce nepřekvapí ani to, že někteří z nich, včetně Jean Bethke Elshíai-nové, profesorky společenské a politické etiky, prohlásili, že obvinění ofici­álních představitelů ze spoluúčasti stojí mimo rámec rozumné diskuse a každý argument, který je podporuje, lze jednoduše ignorovat. Elshtainová pokládá hlasy, které naznačují spoluvinu amerických představitelů včetně prezidenta, za „absurdní“ a dodává: „Takové pobuřující šílenství existuje jen mimo rámec politické debaty a tudíž si ani „nezaslouží naši pozornost.“ Z tohoto pohledu není nutné zkoumat důkazy, které předkládají kritici ofici­ální verze, ačkoli někteří z nich jsou stejně jako Elshtainová intelektuálové, kteří se věnují výuce na sousedních univerzitách, například dva respektovaní kanadští akademikové, ekonom Michel Chossudovsky a sociální filozof John McMurtry. Ačkoli Elshtainová tvrdí, že „pokud vycházíme z chyb­ného popisu událostí, jsou chybné i naše analýzy a etické závěry,“ zjevně nepovažuje za nutné zabývat se možností, že chybný by mohl být oficiální popis událostí 11. září. Tento přístup je sice nešťastný – zvláště pokud se ob­jevuje mezi intelektuály – ale nepřekvapí.

Mnohem překvapivější je však skutečnost, že většina amerických levico­vých kritiků státní politiky USA, kteří se zpravidla nestarají o to, jestli jim někdo přisoudí přízvisko nevlastenecký či svatokrádežný, nezkoumala možnost oficiální spoluviny, alespoň ne veřejně.

Pravda je, že tito kritici velmi negativně hodnotili způsob, jakým Bushova administrativa na 11. září reagovala. Zejména upozornili na skutečnost, že vláda využila 11. září jako záminky k uskutečnění postupů a opatření, které mají malou, pokud vůbec nějakou, souvislost s potrestáním pachatelů útoků nebo s prevencí podobných útoků v budoucnosti. Dokonce upozornili na to, že většinu těchto postupů a opatření měla Bushova administrativa v pro­gramu již před útoky, takže 11. září nebylo příčinou, ale pouhou záminkou k jejich naplnění. Kritici rovněž vědí, že USA už několikrát vykonstruovaly „incident“ jako záminku k vyhlášení války: nejznámější jsou války proti Me­xiku, Kubě a Vietnamu. Ale jen několik málo kritiků zodpovědné a veřejně uvážilo, zda se to nelýká i 11. září. A přece kdyby se tento fakt podařilo do­kázat, v případě, že je pravdivý, by to jistě byl ten nejúčinnější způsob, jak zpochybnit postupy Bushovy vlády, s nimiž kritici tak zásadně nesouhlasí. Tím, že odmítají „konspirační teorii,“ přinejmenším implicitně přistupují na „teorii náhody“, podle níž byly útoky z 11. září, alespoň z hlediska vlády, pouhým darem z nebes, který jí bezděky umožnil realizovat dřívější záměry.

Například Rahul Mahajan. vyhlášený kritik amerického imperialismu, analyzuje jeho vývoj po 11. září ve světle dokumentu, o kterém již byla řeč a který hovořil o potřebě „nového Pearl Harboru.“ Dokument známý pod ná­zvem Rebuilding America s Defenses (Přestavba americké obrany) byl na­psán v rámci Projektu pro nové americké století. Podle Mahajana tento dokument obsahuje tři hlavní témata: nutnost vybudoval ve světě více vojen­ských základen, ze kterých by bylo možné podnikat silové zásahy, nutnost vyvolat „změnu režimu“ v těch zemích, které nejsou nakloněny americkým zájmům, a nutnost výrazně navýšit výdaje do vojenského průmyslu, přede­vším pak do projektu „raketové obrany“. O té se výslovně říká, že má být ni­koli hrozbou, ale „předpokladem pro udržení americké nadvlády“ tím, že za­brání ostatním zemím, aby nás mohly ohrožovat. Mahajan dále poukazuje na to, že „útoky z 11. září se staly přirozenou příležitostí zvýšit armádní rozpočet“ a že další náměty obsažené v tomto dokumentu a dobře známý zájem Bushe a Cheneyho o ropu tvořily hlavní témata jejich imperialistické strate­gie po 11. září.

Mahajan upozorňuje, že tento dokument obsahuje také zmínku, že pravděpodobně nebude z politických důvodů možné dosáhnout v armádě kýžených změn „pokud nedojde k nějaké katastrofální a kataly­tické události – k novému Pearl Harboru.“ Mahajan dokonce připojuje po­známku, že „do roka měli Laulofi tohoto dokumentu] svůj Pearl Harbor, a lak i možnost uskutečnit své imperiální představy.“ Ovšem poté, co Mahajan k těmto záležitostem obrátil naši pozornost, dal sám přednost teorii náhody před konspirační teorií a napsal: „Konspirační teoretici se jistě budou rado­vat, avšak tato událost, podobně jako již mnoho událostí v americké zahra­niční politice, je pouze dalším příkladem Pasteurova slavného axiomu, že ,Štěstí přeje připraveným“

Je samozřejmě možné, že Mahajan má pravdu, neuvádí však žádné dů­vody, kterými by nás přesvědčil. Nezdá se ale, že by zkoumal svědectví a důkazy, které tvrdí, že útoky mohly být úspěšné jedině díky spoluúčasti amer­ické vlády.

Jak vznikla tato kniha

Nevím, zda Mahajan opravdu odmítl všechny důkazy, aniž by je zkoumal, ale já jsem předtím jistě postupoval podobně. Až do jara 2003 jsem se žád­nými důkazy nezabýval. Mel jsem matné povědomí o tom, že přinejmenším na internetu existují lidé, kteří shromažďují důkazy proti oficiální verzi udá­lostí z 11. září a nabízejí revizionistickou verzi, podle které se na nich účast­nili i američtí představitelé. Ale já jsem se hledáním jejich internetových stránek nezdržoval. Po 11. září jsem se intenzivně zabýval studiem americké expanzivní politiky a imperialismu a věděl jsem, že americká vláda v minu­losti několikrát uměle vykonstruovala „incidenty“ jako záminku pro vy­hlášení války. Ale přesto, že mě samotného napadlo, že by události z 11. září mohly také být zinscenované, nikdy jsem tuto možnost nebral vážně. Připa­dalo mi jednoduše nemyslitelné, že by Bushova vláda – dokonce i Bushova vláda byla schopná něčeho tak otřesného.

Předpokládal jsem, že ti, kdo tvrdí opak, musí být jednoduše „konspirační teoretikové“ – což v obvyklém pejorativním významu tohoto termínu znamená, že to jsou v podstatě Šílenci. Uvědomoval jsem si, že pokud by měli pravdu, mělo by to velmi závažné důsledky. Ale byl jsem natolik přesvědčen, že pravdu mít nemohou – a že se jejich tvrzení budou skládat pouze z pomatených teorií opírajících se o di­voké závěry vyvozené z chabých důkazů – že jsem neměl žádný zájem, abych věnoval čas a energii vyhledávání jejich textů. Mám proto naprosté pochopení pro většinu lidí, kteří důkazy nezkoumali. Život je krátký a konspiračních teorií je mnoho, a všichni se musíme rozhodovat, jaké věci stojí za to, abychom jim věnovali svůj Čas. Předpokládal jsem, že konspirační te­orie o 11. září stojí za hranicí věrohodnosti

Potom mi však jedna kolegyně, vysokoškolská profesorka, poslala e-mail s odkazem na některé související webové stránky. Protože vím, že je to ro­zumná osoba, vyhledal jsem na internetu některé materiály. Především jsem se věnoval časové přímce nesoucí název „Was 9/11 Allowed to Happen? (Umožnila vláda události 11. září?)“ nezávislého badatele Paula Thompsona. Velmi mě překvapilo, kolik dokázal Thompson shromáždit dokladů svědčících o tom, že Bushova vláda skutečně záměrně umožnila útoky 11. září (Thompson se přitom omezoval pouze na standardně publiko­vané zdroje). Ve stejnou dobu jsem četl knihu Gorea Vidala Dreaming War: Bloodfor OH and the Cheney-Bush Junta (Vymyslet si válku: Krev za ropu a junta Cheneyho a Bushe), která mě nasměrovala k dosud nejrozsá­hlejšímu spisu o 11. září, The War on Freedom: How and Why America Was Attacked September 11. 2001 (Válka proti svobodě: jak a proč byla Amerika napadnuta, 11. září 2001), jehož autorem je nezávislý anglický badatel Nafeez Ahmed.

Ahmedova kniha podává ucelenou, dobře podloženou argu­mentaci, která přímo zpochybňuje obecně přijímaný závěr o 11. září, tj. že bylo výsledkem „selhání“ v organizaci a koordinaci našich zpravodajských služeb. Stejně jako Thompson i Ahmed tvrdí, že útoky zapříčinila nejen nekompetentnost na nižších úrovních, ale i spoluúčast na úrovních vyšších. Zjistil jsem, že materiály shromážděné Thompsonem a Ahmedem nabízejí jasný a silný argument pro toto tvrzení, který je každopádně dostatečně silný na to, aby si zasloužil důkladné vyšetření nejen americkými sdělovacími prostředky, ale i Kongresem a Nezávislou komisí vyšetřující okolnosti 11. září což jsou instituce, které všechny až dosud vycházely z předpokladu, že události z 11. září jsou výsledkem zpravodajského a komunikačního se­lhání.

Zároveň jsem si uvědomil, že se práce Thompsona a Ahmeda pravděpo­dobně nedostanou k příliš mnoha Američanům. Thompsonovy časové přímky jsou jistě velmi užitečné pro badatele, kteří mají čas a trpělivost se jimi propracovávat, ale pro průměrného občana nejsou snadno srozumitelné. Částečně proto, že jsou dostupné pouze na internetu, a zčásti proto, že jsou tyto informace řazené chronologicky (jak naznačuje název „časová přím­ka“), a ne v tematických blocích. Ahmedův materiál je shromážděn v je­diné knize a je srovnán do tematických bloků, avšak kniha je poměrně dlouhá a obsahuje mnohem více materiálu, než je nutné na podporu základ­ního tvrzení. Navíc je hodně tohoto dodatečného materiálu soustředěno v po­čátečních kapitolách knihy, takže čtenář musí přečíst několik prvních kapi­tol, než se prokouše k důkazům, které přímo vyvracejí oficiální verzi. Pokud se měly důležité informace shromážděné u Ahmeda a Thompsona doslat k většímu počtu lidí, včetně tak zaneprázdněných jako jsou členové Kon­gresu či novináři, bylo nezbytné podat je v jiné podobě.

Proto jsem se rozhodl sepsat článek, který by shrnul nejdůležitější důkazy a zároveň čtenáře nasměroval ke studiím Thompsona, Ahmeda a jiných, kteří představují revizionistický popis událostí z 11. září. Ale rukopis článku se rozrostl do rozměrů knihy. Brzy jsem totiž pochopil, že ačkoli se snažím omezit na nejvýznamnější informace, v jednom Článku nelze představit sro­zumitelný popis, který by zahrnoval všechny materiály, které badatelé shro­máždili.

Poté, co jsem začal psát, jsem se navíc dozvěděl o práci již dříve zmiňo­vaného Francouze, Thierry Meyssana. Především mě zaujala jeho hypotéza, že předmět, který narazil do budovy Pentagonu, nemohl být Boeing 757, tedy let č. 77, ale řízená střela. Když jsem se poprvé o této revizionistické teorii dozvěděl, pokládal jsem ji, jako pravděpodobně většina čtenářů této knihy, za naprosto absurdní. Rozdíl mezi obrovským Boeingem 757 a po­měrně malou řízenou střelou je přece tak velký, že kdyby do Pentagonu naletěla pouze střela, vrchním armádním velitelům by se jistě nepodařilo ni­koho přesvědčit, že to byl Boeing 757! Nepřečetli jsme si snad v novinách, že díra po letadle byla asi 17 metrů široká a táhla se přes pět pater? Neslyšeli jsme snad od jedné pasažérky letu Č. 77, od televizní komentátorky Barbary Olsonové, že letadlo míří směrem k Washingtonu? A neviděli letadlo očití svědkové? Téměř každý, včetně většiny kritiků oficiální verze událostí I 1. září, přijal tvrzení, že do Pentagonu naletěl let č. 77. Mohli se všichni mýlit?

Ale když jsem si Meyssanovy knihy opatřil a sám si je přečetl, zjistil jsem, že jakkoli se jeho argumenty zdají na první pohled absurdní, jsou ve skutečnosti celkem přesvědčivé. Dospěl jsem postupně k názoru, že je to právě útok na Pentagon (za předpokladu, že Meyssan své důkazy popisuje přesně), kde se zdá být nejjasnější, že oficiální verze neodpovídá skutečnosti (nebo přinejmenším, že se o toto čestné první místo s někým dělí). Jestliže se oficiální popis útoku na Pentagon dosud všeobecně přijímá, je to zvlášť dobrý příklad toho, že lidé se jednoduše dosud neseznámili s relevantními důkazy. Úkolem léto knihy je shromáždit v jediné knize všechny důležité prameny, které podobné materiály zaznamenávají.

Jedná se o dosud ojedinělý pokus. Ahmedova kniha, která nepochybně obsahuje nejvíce materiálu, postrádá mnoho důkazů obsažených v Thompso-nových Časových přímkách a v Meyssanových knihách. A v Meyssanových knihách, které obsahují důležité a jinde nedostupné informace, se zase ne­objevuje většina údajů uvedených v Thompsonovi a Ahmedovi. To je rov­něž případ další nesmírně důležité anglicky psané knihy o stejném tématu, War and Globalisation: The Truih Behind September 11 (Válka a globalt-zace: pravda o II. září) Michela Chossudovského. Jak je zřejmé z podtitulu, Chossudovsky se soustřeďuje především na události, které útokům z 11. září předcházely, a 11. září samotnému se věnuje jen okrajově. Na následujících stranách se pokouším shrnout všechny podle mého názoru důležité důkazy, které se objevují v těchto a některých dalších zdrojích.

Obsah knihy

Proti oficiální verzi událostí podle mého názoru stojí pět hlavních typů dů­kazů. První typ, který se týká nesrovnalostí a nejasností v oficiálním popisu událostí samotného dne útoků, je shrnut do čtyř kapitol v první části knihy. Zbylým čtyřem typům se věnuji ve druhé Části. Důkazy třídím podle řady „znepokojujících otázek,“ které znepokojují právě tím, že naznačují, že oficiální verze je „velký podvod“, jak ji také označuje Meyssan v titulu své první knihy na toto téma. Zároveň jsou tyto otázky znepokojující, protože naznačují, že útoky z 11. září, které prezident Bush právem nazval „zlem“ byly provedeny za spolupráce některých představitelů Bushovy administra­tivy.

V závěru se ptám, zda nejlepším vysvětlením důkazů předložených v předcházejících kapitolách je skutečně revizionistická teze o spoluúčasti oficiálních míst na útocích z 11. září. A nakonec se zabývám otázkou, jakého druhu by mělo být vyšetřování, které je v této věci třeba zahájit.

Různé významy „spoluúčasti oficiálních míst“

Ačkoli revizionistické teze, ze kterých tato kniha čerpá, hovoří o spoluúčasti oficiálních míst na útocích z 11. září, chybí v nich detailní vysvětlení toho, co se vlastně touto spoluúčastí míní. Existuje nejméně osm možných výk­ladů toho, co se myslí oficiální spoluúčastí na útocích 11. září. Čtenáři při zkoumání důkazů musí mít možnost rozhodnout, jaký typ spoluúčasti ofici­álních představitelů, pokud vůbec nějaký, z důkazů vyplývá. Proto zde uvádím následujících osm výkladů seřazených vzestupně podle závažnosti, tj. podle závažnosti obvinění proti Bushově vládě, které by z něj vyplývalo.

1. Vytvoření zkresleného popisu událostí: jedním z možných závěrů je, že ačkoli američtí představitelé útoky neumožnili a ani je neočekávali, vy­tvořili zkreslený popis toho, co se skutečně stalo, aby chránili národní bezpečnost, aby nevyplula na povrch různá potenciálně nepříjemná zjištění, aby útoky využili jako záminku pro uskutečnění svých zá­měrů, nebo z jiných důvodů. Toto obvinění by bylo nejméně závažné, ačkoli by už stačilo na obvinění ze zrady, zvláště pokud prezident o 11. září lhal, protože sledoval svůj osobní prospěch, anebo proto, aby mohl uskutečnit nějaký předchozí plán, například útok na Afghánistán a Irák.

2. Zpravodajské služby něco očekávaly: dalším možným závěrem je, že ačkoli americké zpravodajské služby, například CIA, FBI a armádní rozvědky, neměly o útocích předem konkrétní informace, některé z nich nějaký druh útoku očekávaly. Sice se nijak nepodílely na pří­pravě útoků, ale možná jim napomáhaly v tom smyslu, že úmyslně ne­podnikly žádné kroky, aby jim předešly. Ačkoli takto postupovaly bez vědomí Bílého domu, po 11. září vládu nejen přesvědčily, aby jejich vinu utajila vytvořením zkresleného popisu událostí, ale také aby usku­tečnila plán, který měl právě díky útokům získat podporu.

Zpravodajské služby očekávaly konkrétní události: třetím možným zá­věrem je, že zpravodajské agentury (ale nikoli Bílý dům) měly infor­mace o načasování a cílech útoků.

4. Zpravodajské agentury se podílely na plánování: podle čtvrtého mož­ného závěru se zpravodajské služby (ale nikoli Bílý dům) aktivně po­dílely na plánování útoků.

5. Pentagon se podílel na plánování útoků: podle pátého závěru se na plá­nování aktivně podílel i Pentagon (ale nikoli Bílý dům).

6. Bílý dům něco očekával: šestým možným závěrem je, že ačkoli Bílý dům neměl o útocích předem konkrétní informace, očekával, že k ně­jakým útokům dojde, a částečně jim i napomohl, přinejmenším tak, že nenařídil, aby se jim předešlo. Tento závěr připouští i možnost, že byl Bílý dům zaskočen počtem mrtvých a rozsahem destrukce, kterou útoky nakonec způsobily.

7. Bílý dům měl předem konkrétní informace: podle sedmého možného závěru měl Bílý dům předem konkrétní informace o načasování útoků a jejich zamýšlených cílech.

8. Bílý dům se podílel na plánování útoků: z osmého závěru vyplývá, že Bílý dům byl jednou ze stran plánujících útoky z 11. září.

Jak je z těchto možností jasné, obvinění amerických představitelů ze „spolu­účasti“ a „spiknutí“ můžeme chápat mnoha způsoby, z nichž některé nezna­menají přímou účast na plánování útoků a z nichž většina neznamená účast prezidenta na plánování. Takové rozlišení je důležité, aby bylo zřejmé, že bě­hem diskuse o spoluúčasti oficiálních představitelů, ať už předpokládáme, že k ní došlo, nebo ne, je třeba hledat jemnější nuance, než je obvyklé. Obvinění, které například Jean Bethke Elshtainová pokládá za naprosto „absurdní“, zní takto: „obvinění, že američtí představitelé, včetně prezidenta USA, napláno­vali útoky, aby zvýšili svou popularitu…“ Když Elshtainová obvinění cituje takto, vytváří nejen rovnítko mezí obviněním ze spoluúčasti a osmým, tj. nej­závažnějším závěrem z našeho seznamu, ale zároveň obvinění spojuje s kon­krétním motivem, který američtí vládní činitele měli pro svou účast na úto­cích. Když pak takové specifické obvinění označí za absurdní, evidentně předpokládá, že tak již dostatečně vyvrátila představu o spoluúčasti oficiálních míst jako takovou.

Existuje ovšem mnoho dalších možností. Například Michael Parenti, známý levicový intelektuál, který jako jeden z mála poukázal na možnost spoluúčasti oficiálních představitelů na útocích, podobně jako Mahajan tvrdí, že pro ně útoky byly tak výhodné, až to vzbu­zuje nedůvěru: „Zářijové teroristické útoky vytvořily natolik příhodnou zá­minku pro reakční politiku doma a imperialistickou expanzi v zahraničí, že mnoho lidí začalo mít podezření, zda v nich nemá prsty sama americká vláda“ Zpočátku se zdá, že Parenti tuto představu stejně jako Mahajan zcela zavrhuje, a píše: „Připadá mí těžko uvěřitelné, že by se Bílý dům nebo CIA aktivně podílely na spiknutí s cílem dosáhnout destrukce Světového obchod­ního centra a části Pentagonu, při které zemřelo obrovské množství Ameri­čanů, jenom proto, aby vytvořili casus belli proti Afghánistánu.“

Ale Parenti se s tím nespokojil. Když čituje článek Patricka Martina, který informuje o důkazech naznačujících podíl oficiálních představitelů, Parenti na Martinův závěr přistupuje a tvrdí, že ačkoli americká vláda neplánovala detaily útoků a nepředpokládala tisíce obětí, „věděla, že k něčemu dojde a dí­vala se stranou.“ Z Parentiho slov vyplývá, že věří druhému nebo spíše šestému závěru z našeho seznamu.

V každém případě jsem zjistil, že revizionisté, jak již bylo řečeno, předlo­žili dostatečné množství prima facie silných argumentů ve prospěch alespoň jedné verze obvinění oficiálních míst ze spoluúčasti na útocích. Abychom mohli tvrdil, že jsou jejich obvinění přesvědčivá, musíme rozhodnout, zda jsou důkazy spolehlivé. Přestože uvádím jen důkazy, které mi připadají vě­rohodné, jejich přesnost jsem nezávisle neověřoval. Čtenář uvidí, že důkazní materiál je natolik rozsáhlý a má takový charakter, že žádný jednotlivec (zvláště jednotlivec s velmi omezenými časovými a finančními možnostmi) nemůže jeho přesnost ověřit. Právě proto tvrdím, že revizionisté předložili prima facie silné argumenty svědčící o spoluúčasti oficiálních míst, dosta­tečně silné na to, aby si zasloužily vyšetření ze strany těch institucí, které po­třebné zdroje mají, tj. amerických sdělovacích prostředků a Kongresu. Pokud je významná Část zde předkládaných důkazů pravdivá, je prakticky nemožné vyhnout se závěru, že útoky 11. září byly úspěšné díky spoluúčasti oficiálních míst.

Měl bych asi zdůraznit, že z povahy argumentace není nutné, aby se po­tvrdily všechny informace a důkazy. Říkáme, že některé argumenty jsou pouze tak silné, jak silný je jejich nejslabší článek. V takových případech se jedná o deduktivní argumentaci, kdy každý krok závisí na pravdivosti kroku předcházejícího, a pokud se ukáže, že není pravdivá byť jen jediná premisa, celá argumentace se zhroutí. Ovšem argumentace potvrzující tezi o účasti oficiálních představitelů na útocích z 11. září je kumulativní. To znamená, že jeden obecný argument se skládá z několika dílčích argumentů, jež na sobě nezávisejí. Každý dílčí argument přitom samostatně potvrzuje všechny ostatní, Kumulativní argumentace se spíše než řetězu podobá lanu o mnoha pramenech. Každý pramen lano posiluje, a pokud je pramenů mnoho, lano Unese dost váhy i tehdy, když se některý pramen přetrhne. Čtenář uvidí, že v této knize shrnuji mnoho pramenů implikujících spoluúčast oficiální představitelů na útocích 11. září. Pokud se ukáže, že některý z údajných důkazů pramenů není spolehlivý, neznamená to, že se zhroutí i celková argumentace. Kumulativní argumentace by se prostě opírala o méně pramenů. A některé prameny mají takovou povahu, že pokud se potvrdí důkazy, na kterých stojí, bude pro podporu celé argumentace stačit jen jeden nebo dva.

„Konspirační teorie“

Než se začneme zabývat samotnými důkazy, je potřeba se ještě zastavit u skutečnosti, na kterou jsme narazili již dříve: mnoho lidí se domnívá, že podobnou argumentaci lze a priori odmítnout poukazem na to, že se jedná o „konspirační teorii“. Zdá se, že pokud chce být člověk vpuštěn do veřejné debaty, je dokonce skoro povinen zdůraznit, že takovým teoriím nevěří. Ja­kou má tento způsob uvažování logiku? Není přece pravda, že vůbec nevě­říme v existenci spiknutí. Všichni přijímáme různé druhy konspiračních te­orií. Přijímáme spikleneckou teorii, kdykoli jsme přesvědčeni, že se dvě nebo více osob tajně domluvilo, aby dosáhly nějakého cíle, například vyloupit banku, okrást zákazníky nebo zmrazit ceny. Byli bychom tedy upřímnější, kdybychom s Michaelem Moorem přiznali: Já tedy nejsem stoupencem teorií spiknutí, až na ty, které jsou pravdivé?“

Abychom to trochu upřesnili, můžeme říci, že přijímáme takové konspi­rační teorie, o kterých jsme přesvědčeni, že jsou pravdivé, ale zavrhujeme ta­kové, o kterých jsme přesvědčeni, že pravdivé nejsou. Nemůžeme tudíž roz­dělit lidi na ty, kteří spiklenecké teorie přijímají, a ty, kdo je odmítají.

Lidé se pouze liší v otázce, které konspirační teorie přijímají a které odmítají. Aplikujme tuto analýzu na útoky z 11. září: není správné tvrdit, že ti, po­dle nichž k útokům došlo za spoluúčasti oficiálních představitelů, jsou „kon­spirační teoretikové“, a ti, kdo přijímají oficiální verzi událostí, konspirační teoretikové nejsou. Lidé se liší jen podle toho, kterou z konspiračních teorií považují za pravdivou, nebo alespoň za vysoce pravděpodobnou. Podle ofi­ciální verze k útokům došlo kvůli spiknutí mezi muslimy, přičemž největším konspirátorem byl Usáma bin Ládin. Revizionisté tuto teorii odmítají, přinejmenším jakožto dostatečný popis toho, co se stalo. Trvají na tom, že není možné útoky uspokojivě vysvětlit, aniž by se předpokládalo spiknutí představitelů americké vlády, a to minimálně v tom smyslu, že umožnili, aby k útokům došlo. Máme tedy pouze na výběr mezi (určitou verzí) přijímané konspirační teorie a (určitou verzí) revizionistické konspirační teorie.

Kterou z těchto protichůdných teorií přijmeme, záleží – nebo by melo záležet na tom, která je podle našeho názoru lépe podložená relevantními fakty. Lidé, kteří věří revizionistické teorii, jsou přesvědčeni, že existuje velké množství důkazů, které svědčí o tom, že obecně přijímaná spiklenecká teorie, již budeme nazývat „oficiální verze“, není pravdivá, ale ze kterých také vyplývá, že revizionistická teorie pravdivá je. Těmto důkazům se budu věnovat v následujících kapitolách.

………

David Ray Griffin je profesor filosofie a teologie na vysoké škole Claremont School of Theology, nastoluje ve své publikaci „znepokojivé otázky“ a fantasticky znějící podezření, která byla vznesena v souvislosti s tragickými událostmi 11. září 2001. Griffin upozorňuje, že tyto události provází řada nejasností, které se stávají živnou půdou „spikleneckých teorií“ podezřívajících americkou vládu z podílu na aktivní „spoluúčasti“. Podle Griffína jde o podezření natolik závažná, že je věcí veřejného zájmu důkladně prozkoumat argumenty, o něž se opírají, a buď je vyvrátit, nebo z nich vyvodit příslušné závěry, ve své knize tyto argumenty shromažďuje ze zdrojů, které považuje za hodnověrné, a nabízí osm možných závěrů, odstíněných podle stupně závažnosti. Otázku platnosti argumentů však ponechává těm, kdo mají prostředky a pověření události z 11. září adekvátním způsobem vyšetřit, ale dosud tak neučinili, totiž investigativním novinářům a voleným zástupcům veřejnosti. Kniha je napínavým svědectvím zápasu o veřejnou informovanost, který je vnímán jako zápas o podstatu americké demokracie.

………

 . 

Knihy o 11. září 2001:

Advertisements
%d bloggers like this: